Proti všem, nebo pro dobro všech? | Reflex.cz
reklama
nahoru

Proti všem, nebo pro dobro všech?

Kateřina Kadlecová25. srpna 2009 • 17:44
Proti všem, nebo pro dobro všech?

Akademie věd a české veřejné vysoké školy se veřejnosti dlouhodobě představují jako věční stěžovatelé. Žehrají na nízké platy, na mizernou koncepci, na nekompetenci ministerských úředníků, na odejmutí velké části financí...

reklama

Akademie věd České republiky a všech šestadvacet českých veřejných vysokých škol se veřejnosti dlouhodobě představují jako věční stěžovatelé.
Žehrají na nízké platy, na mizernou koncepci vytyčenou Bílou knihou terciárního vzdělávání, na nekompetenci ministerských úředníků, na odejmutí velké části financí potřebných pro výzkum.

Vzdělanci na půdě výše zmíněných výzkumných a vzdělávacích institucí bohužel nemají na vybranou – jejich situace se prý nelepší (ačkoli některá sledování státních výdajů a dotací na výzkum a vývoj hovoří jinak; viz tabulka), jejich hlas a tzv. moc nedosahují dalíkovské síly.
Kolik prostoru média věnovala v poslední době ztučnělému dohazovači kšeftů a kolik mužům oblékajícím laboratorní pláště a občas slavnostní taláry? Ostatně lobbovat a všemožně podplácet zákonodárce se mužům vědy příčí a zjevně tak nečiní. Jak se v zemi pánů jachet a vířivek domoci práva a důstojných prostředků na výkon zaměstnání, a přitom si neušpinit ruce ani neztratit sebeúctu?

Těžko. Ba dokonce je to nemožné. Na obou stranách aktuálního bitevního pole, na němž se bojuje o podíl ze státního rozpočtu pro rok 2010, totiž vřou emoce, z nichž si média navíc vybírají ty opravdu nejjímavější, nejbojovnější či jinak extrémní argumenty. O tom, že v Radě pro výzkum a vývoj nesedí parta úplných idiotů a že AV ČR občas investuje nepříliš dalekozrace, ale že skutečně nemá peněz nazbyt, psal v hutné zkratce již prof. Cyril Höschl (OČIMA C. H., Reflex č. 33/2009).



Podrobně zpracované ukazatele výzkumu a vývoje v České republice najdete na ZDE na stránkách Českého statistického úřadu.


Výsledky vědeckého výzkumu užíváme sice úplně všichni, ale jako by mnozí měli pocit, že k pokroku dochází tak nějak samospádem, podobně jako se Země točí; že je vývoj přirozený a nezvratný jako třeba růst trávy. Lidi a instituci za tím vším nevidíme.
O vědě se píše těžko (je příliš abstraktní a náročná, koneckonců vysokou školu dostudovalo jen něco málo přes 13 % Čechů a ani z těchto bohem, režimem či vlastními schopnostmi vyvolených jich k vědě mnoho nepřičichlo), problémy vědy jsou komplikované, a když se k nim přičte ještě kombinace s problematikou státního rozpočtu, je článek ve většině redakcí předem zabitý a neprůchozí, protože čtenáře u-nu-dí-k-smr-ti a redaktora zaneprázdní na týden a víc (i proto si počkejte na podrobný materiál Honzy Geberta o aktuálních zdravotních komplikacích české vědy; vyjde v některém z příštích Reflexů).
Další věc je, že akademiky veřejnost může vnímat jako odtržené od reality, jako příliš nesrozumitelné, jako frustrované nedostatečnými možnostmi a tak často avizovaným nízkým platem; zmítané mezi lákavým exodem tzv. za kopečky, který by vyřešil mnohé, a zodpovědností k polnostem domácím, rozorávaným pomocí nástrojů nevalné úrovně, neboť nákup nástrojů úrovně valné nepovolí nesystematický a stále se měnící způsob podpory a nezvyšující se procento HDP věnované na vědu.

À propos, když už jsme u nástrojů. Nikdy nezapomenu na přístrojové vybavení laboratoře molekulárního biologa doktora Dalibora Blažka v jedné z nejlepších institucí svého druhu na světě, medicínské výzkumné Kalifornské univerzitě v San Francisku. Brněnský vědec tu před dvěma lety sdílel malou špeluňku s dalšími pěti kolegy – a všichni se střídali u jediného počítače. Stejné podmínky hlásí i jiní čeští vědci působící v zahraničí (nejsou-li součástí dobře finančně promazaných kol univerzit Ivy League, jejichž rozpočty se díky soukromým dárcům i v době krize blíží rozpočtům krajských měst).
Věda prý se dá dělat i ve skromných podmínkách, je-li k dispozici myšlenkový kapitál. „Keconom“ Tomáš Sedláček by toto tvrzení jistě zaštítil svou teorií chleba s máslem... Ovšem zdaleka neplatí nerudovské „bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů“. Skutečnost, že dvojitá nositelka Nobelovy ceny za fyziku Marie Curie-Sklodowská v nuzném pařížském pokojíku neumřela hlady a vyčerpáním, jak popisuje poněkud „socreal“, ale přece jen dostatečně „real“ Antonín Zhoř v biografii Tvrdohlavá Marie, ale vynašla polonium a radium, neznamená, že se česká věda otuží a zocelí, když si jednotlivci vyvrtají laciným nožem koupeným za poslední trosky grantu další dírku do opasku. Naopak.
Existuje-li nějaká cesta z krize ven, nespočívá jen v pobídkách lidu k roztáčení peněz, tedy k bezhlavému „šrotovacímu“ konzumerismu především hmotných statků, ale hlavně v dlouhodobých investicích do vzdělání a v rozvoji myšlenkového kapitálu. A jeho koncentrace je ve zdech více než padesátky ústavů Akademie věd ČR a v kamrlících (vybraných) fakult (vybraných) českých vysokých škol ohromující.




K tématu:

Jen žádnou paniku!
Jan Gebert: JEN ŽÁDNOU PANIKU! (Reflex.cz, 25. 8. 2009)
Čeští vědci, včetně hlavounů z Akademie věd, dlouho naléhali na vládu, aby se zavedla jednotná metoda hodnocení jejich práce. Ukázala by jasně, který ústav je schopný a který není, a podle toho by stát sypal peníze. Jenže docela rozumný záměr se jim zcela vymkl kontrole. A poprvé od revoluce poslal vědce do ulic.

Cyril Höschl: OČIMA C. H. (Reflex č. 33/2009)
Medializovaný boj Akademie věd proti snížení rozpočtu sestaveného na základě kritérií hodnocení vědeckých výstupů je velkým a smutným nedorozuměním...



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama