Obsadit ve veřejném zájmu | Reflex.cz
reklama
nahoru

Obsadit ve veřejném zájmu

Martin Kontra9. července 2009 • 14:45
Obsadit ve veřejném zájmu

Okolnosti konce zatím posledního českého squatu jsou značně rozpačité. Mnozí veteráni squattingu – této jistě problematické, ale zároveň inspirativní disciplíny – se v posledních dnech museli „obracet v hrobě“.

reklama

Okolnosti konce zatím posledního českého squatu jsou značně rozpačité. Mnozí veteráni squattingu, této jistě problematické, ale zároveň inspirativní disciplíny v oboru práce s nemovitostmi, se v posledních dnech museli „obracet v hrobě“.
Začalo to jako obvykle – osazenstvo pražské vily Milada, kterou její vlastník, Ústav pro informace ve vzdělávání, už roky nechává chátrat – vyhnala minulý týden najatá bezpečnostní agentura. Do tahanice se bleskově zapojil ministr Michael Kocáb, v rozporu s místními zvyky sqauttery podpořil a přes jednoho ze svých známých, byznysmena Petra Svinku vyjednal na půl roku náhradní bydlení v pražském centru.
Squatteři přijali a byty za korunu na skvělé adrese v Truhlářské ulici se ukázaly jako luxusní past. Ihned se provalilo, že Svinka podle památkářů v jednom ze svých domů vyboural historicky cenné prvky a dostal za to zatím historicky nejvyšší pokutu. Pokoutné bourání starých zdí je samozřejmě opakem toho, o co squatterům – kromě bydlení – jde: tedy vdechnout nelegálně obsazeným a zpravidla zanedbaným domům nový život.


Bývalí obyvatelé Milady teď slibují, že se na nové adrese spřátelí se sousedy a v rámci dobrých mravů budou pořádat kulturní akce. Je ale otázka, koho to bude zajímat. Squatting je dnes v Praze spíše mrtvou disciplínou a spojení posledních vytrvalců s problematickým podnikatelem nikomu na náladě nepřidá.
Je to škoda, protože squatting – navzdory pro spoustu lidí těžko stravitelné radikální kritice konzumu – změnil tvář mnoha evropských měst k lepšímu. Pro někoho je samozřejmě nepřijatelné lézt přes cizí práh, ale připomeňme, že v případě obsazování opuštěných domů to není tak jednoduché. Řada obsazených domů v Evropě patřila městům – byla tedy veřejným majetkem a sqautteři do nich vnesli někdy hlučný nebo nepříjemný, leč alespoň nějaký život.
Minimálně v Berlíně, Amsterodamu nebo Kodani by bez squatterů mnoho erárních domů zmizelo ze světa. Neoficiální výstavy, koncerty nebo divadla navíc doplnily mozaiku života v těchto městech o kolísavou, ale zcela soběstačnou kulturní alternativu. Někdejší radikálové zestárli a odešli, spousta z nich byla vytlačena a řada uzavřela s osvícenějším osazenstvem radnic nájemní smlouvy. Domy dnes pokračují coby nezastupitelná dětská centra, jídelny pro chudé, cyklistické servisy nebo útulky pro opuštěná zvířata.

Praha takové štěstí neměla. A nejde to vyčítat jen místním politikům, kteří squattery nesnášejí. O toleranci k obsazování je nikdo nahlas nežádal a bez veřejné podpory logicky zašly i ty nejnadějnější projekty v „erárních“ domech, které dokázaly nabídnout regulérní program od koncertů přes výstavy až po kroužky pro děti – statek Ladronka (město tady po vytlačení sqautterů zřídilo restauraci a zázemí pro in-line bruslaře) a domky ve střešovické dělnické kolonii, které se pokoušel oživit spolek Medáků (byly strženy a pozemky prodány, nejzajímavější domek město zcela přestavělo a dodnes pro něj hledá smysluplné využití).
Můžeme se přít o to, co by bylo lepší. Jisté je, že zmíněná proměna veřejného majetku stála spoustu peněz a daňoví poplatníci – jejichž zájmem se radnice ohánějí – za ně nezískali nic, co by už ve městě nebylo. A současně hodně ztratili – kupříkladu pohled na někdejší schopnost nelegálních obyvatel Střešovic domluvit se s legálními starousedlíky na bezkonfliktním soužití.
Dnes se každopádně do nových akcí nikdo nehrne. Veteráni (v Praze, ale i v Berlíně) si stěžují, že jejich děti jsou zhýčkané a odmítají topit v kamnech a vystačit si s vodou v PET lahvi nabranou potají u benzínky.
To ale automaticky neznamená, že návyky se nemohou zase otočit. Chátrajících domů je i v Praze stále dost a dost (detaily je možné hledat třeba na stránce www.realitka.squat.net, která nabízí zájemcům jejich přehled). Právě v těchto domech – a speciálně v těch z nich, které patří městu či veřejným institucím – by mohlo v budoucnu pokračovat vyjasňování našich představ o tom, co je to veřejný majetek, komu z nás patří a co se s ním má dělat.



AUTOR PRACUJE V TÝDENÍKU RESPEKT


K tématu:

Bude další squat?
J. X. Doležal: BUDE DALŠÍ SQUAT? (Reflex.cz, 9. 7. 2009)
Myslím si, že by měl podobný stav – totiž že se mu někdo nastěhuje do objektu, kde nemá co dělat – zažít i ministr Kocáb osobně. Proto zvažuji, že se mu nastěhuju na pár dní se spacákem na ministerstvo. Ale poslední slovo k rozhodnutí, zda tak učinit, máte právě vy, naši čtenáři. Takže – mám se na Kocábovo ministerstvo „nasquattovat“?
Anketa: PRÁZDNÉ DOMY SQUATTERŮM?
(Reflex.cz, 9. 7. 2009) Měla by města či veřejné instituce umožnit squatterům obývat jejich dlouhodobě prázdné, nevyužívané budovy?

Martin Kontra


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama