Jakubův skok

Na co asi myslel. Odrazil se a skočil. Do neznáma? Dobře věděl, že na konci je smrt. To neznámé je až potom.
Do nekonečna? Někteří pochybují, uctívači minulých a příštích životů, druhých a stále dalších a dalších šancí.
Do věčnosti? Církev se dnes za ty, kteří si osobovali „boží“ právo naložit se životem po svém, modlí. Už žádné hroby za zdí hřbitova.
Kněz odříkává litanie. Věřící ve smuteční síni a někdy – snad pokrytecky pro klid v duši – i nevěřící opakují. „Prosíme Tě, vyslyš nás.“ „Prosíme Tě, vyslyš nás.“ Dá mu život věčný? A stál bys o něj, Jakube?
Asi důležitější než kam pro tebe bylo, odkud skáčeš, z čeho vyskakuješ, před čím utíkáš. Definitivní řešení.
Kolik dělaly ty tvý mizerný dluhy, kluku pitomá? Stěží o moc víc, než stojí tenhle funus. Rakev, parte, hudba, než všechny ty věnce a kytky, jejichž život končí s tvým.
Děti popotahují. Je jim líto, že jsi umřel „na srdíčko“. Přijatelná verze pro malé. Pravda zní tak ošklivě.
Holky brečí, když studeným mramorem stěn zní tvá oblíbená muzika, žádné písně pohřební. Ve známých slovech uslyší dosud nepoznané významy.

Volané číslo, včetně mojí tváře
Vymažte ze svýho adresáře
A pokuste se tvářit nešťastně
Všude se dočítám, že umřu předčasně
A taky vím, že obtěžuju okolí
Čekám konec, zatím nic nebolí
Víceméně se to dobře vyvíjí
Život je návykovej
A někdy zabíjí

Stařec roztřeseně povstává s ostatními, když nad rakví padá opona. Kolik už jich zažil, těch posledních děkovaček. Kolikrát si snad pomyslel, že příště se publikum sejde kvůli němu. A teď tenhle holobrádek.
Stojíme tu, všichni v černém, opuchlé oči, vybičované emoce. Zbytečné otázky; proč? Marné výčitky. A pochyby. Šeptá se; možná to bylo všechno jinak. Snad to byl pád, a ne skok. Jako by to mohla být dobrá zpráva.
Nevím, jestli by to bylo lepší a pro koho. Nevím, jestli by to něco měnilo. Ať už jsi skočil, či spadl kamkoli.