Kapesní průvodce po Gottově osudu | Reflex.cz
reklama
nahoru

Kapesní průvodce po Gottově osudu

Josef Vlček10. června 2009 • 15:36
Kapesní průvodce po Gottově osudu

Spustila, že prý má Gotta dost, po krk těch pitomoučkých článků o něm v novinách, bezduchých pokusů obnovit jeho starou slávu v gerontoestrádách na Nově a knižních stánků, plných pamětí jeho vysloužilých milenek.

reklama

Zařazení Karla Gotta do našeho letního speciálu VELCÍ ČEŠI vyvolalo poměrně bouřlivé reakce. Dá se o Gottovi napsat něco nového? Nebo „starého“ jinak? A patří věčný Zlatý slavík do našeho výběru? Přečtěte si ukázku Mistrova portrétu od hudebního publicisty Josefa Vlčka a posuďte sami.



JAK SE ZE ZPĚVÁKA STAL NÁRODNÍ SYMBOL

Připadal jsem si jako v Tigridově Kapesním průvodci inteligentní ženy po vlastním osudu. Vedle mě také seděla Lucie, bylo jí čtyřiadvacet let a byla vzdělaná úměrně poměrům, tedy nevalně. Ale je bystrá a zvídavá. Z těchto úvah mě vyrušila řízným konstatováním: Už mě ten Gott s prominutím sere! Jak prosím?
A Lucie na rozdíl od té Tigridovy, která v roce 1988 nadávala na režim, spustila, že má Gotta dost, po krk těch pitomoučkých článků o něm v novinách, bezduchých pokusů obnovit jeho starou slávu v gerontoestrádách na Nově a knižních stánků, plných pamětí jeho vysloužilých milenek.

Nikoho ten dědek nezajímá, nikoho neoslovuje a noviny jsou přitom plné jeho sedmdesátin. Ani Stalina tak neuctívali.

Nikoho nezajímá? Vidíte, já jsem měl nedávno v rukou analýzu výsledků Českého slavíka za loňský rok. Kdyby v něm směli hlasovat jen teenageři čili mládež do dvaceti let, stejně by se ještě umístil na čtvrtém místě. A to už sedm let nevydal desku s původním materiálem.
Ale problém je v tom, že já ho podle dnešního bulváru vnímám jako směšného starého kozla, kterému viagra leze i ušima.

Já vás chápu. Tahle země je malá a je v ní jen velmi omezený okruh celebrit, které musí společenské deníky a týdeníky točit kolem dokola. To by z vás, Lucie, udělalo stejné monstrum jako z Gotta. Z hlediska tvůrce samého je to ponižující, neboť lidi si nekupují novou desku, protože je dobrá, ale protože se jim ze všech stran vtlouká do hlavy, že ten člověk existuje.
Ale takovýho samce by ze sedmdesátiletýho dědka dělat neměli!

I bulvár je manipulovatelný. Pracuje s podněty, které od V.I.P. osobnosti získává. Taky jsem uvažoval, proč se všechny signály, jež bulvár rozvíjel hlavně na začátku tohoto desetiletí, točily kolem Mistrova věčného mládí a stálé potence. Nedávno jsem četl v jednom cestopise, že v jakémsi malém indickém knížectví je staletým zvykem, že místní mahárádža se musí jednou ročně objevit mezi svými poddanými nahý a se ztopořeným údem. Tím je potvrzeno, že je schopen být panovníkem i celý příští rok.
No fuj! Vy mu dáváte!

Vůbec ne. Existují lidské archetypy, jež jsou v různých civilizacích formálně různé, ale ve své podstatě symbolizují jedno a totéž. Sexuální moc je v obou případech, v blábolech bulváru i u indického mahárádži, ztotožněna s mocí nad lidmi. Ne mocí formální, ale charismatickou.
Ještě řekněte, že podstata jeho úspěchu je založena na jeho sexuálních silách, a já padnu!

Ono to samozřejmě není tak jednoduché, ale něco na tom bude. Potíž je v tom, že budeme mluvit o jeho startu na začátku šedesátých let, což je doba, již si dovedou připomenout jen lidi, kteří už mají šedesátku za sebou. Komunistický režim padesátých let byl nesmírně puritánský. Všechno bylo jaksi bezpohlavní. Dokonce ani bronzovému nahému pionýrovi v Domě dětí na Pražském hradě prý tehdy nenechali udělat přirození. A najednou přišel zpěvák, jenž měl sex v každém zachvění svého hlasu.

Tomu vy říkáte sex? Pro mě je sex v hudbě Kníže pornofolku Záviš!

V tom je podstata nepřenosných zkušeností. Dnešní měřítka a hodnoty jsou úplně jiné. Představte si, Lucie, dobu, kdy se rozvody řešily na jednáních pracovních kolektivů a kdy vám domovnice do posudku na vysokou školu mohla napsat, že máte příliš mnoho pánských návštěv. A najednou mezi barytony, které do rádia mumlaly něco o tom, že vzpomínky jim zůstanou, vtrhne mladý ostrý tenor, jenž se ani netají tím, že vlastně nejde o nic jiného než o holky. Gott v té době nastavil stejné hodnoty jako ve filmu Formanův Černý Petr. A z jeho hlasu opravdu sex sálal. Zkuste si někdy pečlivě poslechnout, jak zpíval Má oči šedé. Možná i s dnešní otupělostí tam živelnou erotiku najdete.
Kde se to v Gottovi vzalo?

Já na to dovedu odpovědět jen z hudební stránky. Vždycky jsem Gotta brával jako typ lokálního Elvise. To je odborný termín, který označuje následovníky Elvise Presleyho v jednotlivých zemích. To byl třeba Johnny Hallyday ve Francii nebo Cliff Richard v Anglii. Před několika lety mi ale Gott řekl, že v mládí nebyl nijak velkým Presleyho fanouškem. Jemu tehdy učarovali černoši. Třeba Sam Cooke, Ray Charles nebo vokální kvartet The Platters. Všechny ty kudrlinky, jež v těch starých Gottových písních slyšíme, měl odkoukané od první generace soulových zpěváků. Eroticky agresívní projev byl nedílnou součástí jejich zpěvu. Viděla jste někdy kousek vystoupení Jamese Browna? Jeho kytarista mi tvrdil, že když ho vyčerpaného odváděli z pódia, tak míval erekci.

Ještě řekněte, že Gott byl průkopníkem sexuální revoluce! To je hrozná představa!

Můžeme ho klidně brát jako dítě šedesátých let a všeho, co s sebou přinesla. Kromě drog ovšem. Na ty byl odjakživa háklivý. Je ročník 1939 a třeba Lennon byl jen o rok mladší! I když tu byla železná opona, na obou jejích stranách se v podstatě děly stejné věci. A rudý režim se navíc tak asi od šestašedesátého začínal viditelně rozpadat a pokukovat po Západu.
Jo, to znám. To je doba, jak Hejma zpíval, ve které přišel „ďábel s elektrickou kytarou“.

Nedělejte si z toho legraci, Lucie. Třeba si někdy najdeme čas, abych vám vysvětlil, co vlastně muzika v šedesátých letech se zeměkoulí udělala a proč. My jsme tehdy na gymplu probírali Boba Dylana i v ruštině. Slovo zpěváka mělo najednou obrovský vliv. O pár let později to měl sám Gott poznat na vlastní kůži.
Uznávám, že Gott v té době musel něco znamenat. Dostal se až do Ameriky. Heleďte, když o tom slyším pořád povídat, tak mám pochyby, že při koncertování v Las Vegas byl tak úspěšný.

To máte pravdu. Ani já neznám jiné zprávy o jeho tehdejším účinkování než jen od něj nebo od členů jeho kapely. Nevím, nakolik si ho hosté cenili kvůli zpěvu a nakolik byl pro ně zajímavý jako „první komunista v Las Vegas“ čili produkt tehdejšího krátkého oteplování vztahů mezi Západem a Východem. Ale z jeho tehdejší formy soudím, že tam hanbu udělat nemohl.
Tak proč tam nezůstal?

Asi to bylo hodně lákavé. O pár let později, po okupaci a nástupu Husákovy normalizace, bylo stejně tak lákavé zůstat v Německu. Gott si dokonce emigraci na pár měsíců zkusil a nakonec údajně přistoupil na Husákovu nabídku zvláštních výhod a vrátil se. Kdyby člověk měl soudit z desek, jež pak natočil, asi ho to moc netěšilo. Patří k tomu horšímu, co kdy udělal.
A nezbláznil se? V Německu byl na začátku sedmdesátých let číslo jedna a on se vrátí zpět do Bolševistánu!

Někdo může žít bez své rodné země, jiný ne. Ne všichni jsou občané všehomíra. Někdo nedokáže žít bez Prahy, někdo bez rodičů …
To se nedivím, že Kundera o Gottovi napsal, že je idiot hudby.

Nechte Kunderu Kunderou. To není historik. Víte, Lucie, zatímco historik sleduje vichřici našich životů z výšky, beletrista se na svět dívá přímo z oka uragánu. Celá osmdesátá léta jedna skupina pražských intelektuálů protestovala, že Kunderův obraz Čech je pokřivený, a druhá jí vysvětlovala, že autorovi nejde o pravdivost reálií, ale o modely, jež ve skutečnosti mohou mít jen pramálo společného s nositelem určitého jména. Praha není doopravdy Praha, ale model určitého možného města, které je pojmenováno Praha a má některé jeho rysy. Ale v okamžiku, kdy se jim nějaký konkrétně pojmenovaný model hodí do krámu, hned ho vytáhnou jako realitu. Gott i Kundera jsou lidé, kteří ve zhruba stejnou dobu řešili strašlivé dilema. Opustit zemi, nebo zůstat? Ať se rozhodli, jak chtěli, vzali na sebe velkou tíhu, již od té doby každý z nich sám za sebe vláčí po světě.

A následkem toho byla i Gottova účast v Antichartě?

To je část té tíhy, kterou si na záda svým rozhodnutím neemigrovat Gott pověsil. Bylo to víc nebo míň, než co dělali pětatřicet let před ním Burian a Talich? Taky mohl v těch chvílích řádit v německých televizních estrádách a Češi by se jezdili koukat na svého kultovního umělce v RTL do příhraničních oblastí. Co vy byste si, Lucie, být Gottem vybrala?
Prosím vás, jak to vlastně bylo s tou Antichartou? Novináři mu to pořád předhazují. To si nemohl dát pozor?

Podobně jako Charta 77 byla Anticharta dovršením vývoje v určitých proudech společnosti. Definitivní tečkou za fází normalizace. Vláda mohla podpisovou akci Charta 77 úplně ignorovat, jako ignorovala různé podobné pokusy disidentů předtím. Jenže ona na ni tentokrát reagovala. Mimo jiné tím, že donutila všechny významnější kulturní osobnosti, aby Chartu, kterou vůbec nečetly, odsoudily. Všichni ti zpěváci, hudebníci a herci, Gott, Karel Vlach, Jan Werich a další, byli lidmi roku 1968 a tímhle veřejným aktem si nasypali popel na hlavu a definitivně se shodili.
Jak to mohli udělat?

Možná že jste se učili, že Stalin zamlada v Gruzii studoval na církevním semináři. Na pár věcí z těch časů si vzpomněl, když budoval svou variantu diktátorského režimu. Třeba na to, že vítězství nespočívá v tom, že protivníka popravím. To z něj jenom udělám mučedníka. Já ho předtím musím pokořit, zdeptat a donutit přiznat i to, co neudělal. Teprve pak je moje vítězství úplné. Normalizační režim v Československu už neměl s tuhým stalinismem moc společného, byl to proti němu jen čajíček, ale pár užitečných věcí z těch dob do něj prorostlo.
Chápu, že zlomit umělce a proměnit ho v poddajný hadr je v dnešním světě, kde je zábava alfou a omegou všeho, věc pro fungování režimu nezbytná. Ale i tak to Gott nemusel dělat. Podívejte na Kubišovou …

To je sedm let rozdílu. Sedm let, za něž se toho hodně stalo. V roce 1970 byla tahle země ještě strašně nasraná. Nebylo těžké prásknout dveřmi a odejít. Zákaz, který vyfasovala Kubišová, byl prvním ostrým varováním pro ty, kdo zůstali. V roce 1977 už byla česká společnost ubitá, umlácená a otupělá. A mnozí umělci si to, že si před sedmi roky vybrali tuhle cestu, začali zdůvodňovat svou odpovědností. Třeba v tom, že uprostřed šedi chtějí lidem rozdat aspoň trochu radosti. Zachovat kulturní kontinuitu národa, jak mi tehdy jeden muzikant řekl.
Kašpaři zachovávají kulturu národa! To nedokážu pochopit!

Nedokážete, určitě nedokážete. Já to tehdy taky nedokázal. Kundera taky ne. Když píše o idiotovi hudby, myslí tím i to, že celá pop-music je pro něj idiotská. Jak vy říkáte, parta kašparů, jejímž byl Gott náčelníkem. Ale podívejme se na jeho situaci z jiné strany. Asi se shodneme, že nadání je dar. Dokonce být kašpar je dar. Možná dokonce něco, co vám bylo jen shůry propůjčeno. A vy to zahodíte? Podívejte, spisovatelé, třeba Hrabal nebo Seifert, mohli v sedmdesátých letech psát do šuplíku. Malíři mohli své obrazy – režim nerežim – dál prodávat. Ale herci, zpěváci nebo režiséři na tom byli trochu jinak. Bez publika to nejde. A najednou se jim díky podpisu Anticharty naskytla šance za drobný ústupek dělat dál něco užitečného. Prohlášení a rezolucí se tehdy podepisovaly stohy. Odsuzovala se válka ve Vietnamu, pronásledování nějaké kudrnaté černé radikálky v USA nebo pití alkoholu na pracovišti.
Ale zrovna Gott nemusel!

Říkáte vy. S odstupem třetiny století. To je každý hrozně chytrý. Dneska můžeme tvrdit, že mu nic nehrozilo, ale měl v tom tehdy nějakou jistotu? Za druhé si myslím, že nikdo netušil, že mezi tou spoustou protestů, jež se běžně podepisovaly spolu s výplatní páskou, je zrovna tenhle tím, který se proti nim po listopadu 1989 vytáhne.
To už fabulujete!

Snažím se vysvětlit, jak tehdy lidi uvažovali. Básník a skladatel Pavel Zajíček, jeden z odsouzených v procesu s Plastiky, mi tehdy řekl, že si připadá, jako když je spolu s jinými ve velkém kotli, do něhož čas od času kdosi hrábne sběračkou a ty náhodou vylovené odsoudí. Nebo si přečtěte Kohoutovu Katyni.
Co s tím má společného polemika s románem o trestu smrti?

To vás učili ve škole? Ne, Katyně je především výstižný obraz principů anonymity rozhodování v tehdejším režimu. V rámci mocenských struktur vznikla taková situace, že nikdo za nic nechtěl být a taky nebyl zodpovědný. Bylo to jak na pohyblivých píscích. Ani zákazy umělecké činnosti se nedávaly písemně. Nikdo ti nikdy neřekl proč. Prostě jen nějaký anonymní referent dal anonymní pokyn. Často jen telefonem. Nikdo si nebyl jist, kdy to přijde.
Říkal jste, že po návratu z pokusu o emigraci šla úroveň Gottových desek dolů. To se musela po Antichartě propadnout přímo do hlubin pekelných!

Kupodivu ne. Na konci sedmdesátých let byl Gott v životní hlasové formě. I v těch nejhorších písních se jeho tenor doslova blyštěl. A trefil se i stylově. Vytvořil si svůj vlastní mix hudebních stylů, který šel průměrným posluchačům dobře do ucha. Víte, na rozdíl od ostatních českých pop hvězd Gott moc dobře věděl, co se ve světě v jeho žánru děje, a dokázal si to dát do souvislostí. Spolu s Karlem Svobodou a Ladislavem Štaidlem smíchali dohromady americkou pop country, italský pop, diskotékový soul a něco z německé Schlagermusik do podoby, jež českému a německému uchu lahodila.
Když se dívám na elpíčka z té doby, která mají táta s mámou na půdě, tak si myslím, že byl úspěšný hlavně proto, že tu neměl žádnou konkurenci.

V tom máte pravdu. Až na pár výjimek u nás sedmdesátá léta vytvářely hvězdy, jež nastoupily v letech šedesátých. Gott, Matuška, Neckář, Vondráčková, Zagorová, Urbánková, Olympic. Mladší byli daleko za nimi. Neměli podporu médií, řekli bychom dneska. Televize i rádio byly v postnormalizačním období velmi konzervativní a podporovaly usedlé, ověřené umělce.
Mám pocit, že pak přišlo hodně nudné Gottovo období. Kšefty v Německu, pár vánočních koncertů, vždycky před vánocemi nová deska. To z něj velkého Čecha nedělá.

Byla to klidnější éra. Řada muzikantů si ji mezi čtyřicítkou a padesátkou vybírá. Žijí z toho, co v mladším období nastartovali. Udělají desky třeba z písní, jež zpívala jejich máma, z operních árií a italských canzonett. Točí, aby točili. Je to dobře znát i ve výsledcích tehdejšího Zlatého slavíka. Na Gottovo místo se začali drát jiní. Na Slovensku vznikla dynamická hudební scéna, která každý rok přicházela s novými objevy. V Čechách se tehdy například objevil Dalibor Janda. Ale vždycky, když skončila vlna, na níž se nový objev vezl, vrátil se na první místo Gott. Až do Listopadu. A po něm taky.
Tuhle jsem četla, že „Gott byl vždycky na straně vítězů“. Vztahovalo se to tuším právě k listopadu 1989.

No jistě. A určitě jste taky někde četla, že vítězové píší dějiny. Ergo kladívko, o Gottovi se za každého režimu psalo dobře. Od sedmdesátých let na něj nadávali hlavně mladí a radikálnější. U nich to má logiku. Mladý člověk se potřebuje nějak osobnostně vymezit a nejjednodušší je, když se vymezí vůči svému okolí. Na to, co vlastně chce, přijde tím, že říká, co nechce. Možná že jen svou existencí pomohl mnoha lidem najít jejich místo na slunci.
Ale vraťme se k vítězům. Není to hrozné, když je člověk kam vítr, tam plášť?

A není tím symbolem národa, z jehož lůna vyšel?
Z lůna téhož národa vyšla Anežka Přemyslovna, Jan Hus …

Já nevím, jací ti lidé byli. Já znám jen jejich mediální obraz. Gott je můj současník. Mnohokrát jsem ho potkal, mnoho jsem o něm slyšel a četl. Anežku Přemyslovnu nebo Husa znám hlavně z jejich druhého, posmrtného života v myšlenkách těch, kdo se jimi zabývali. Tuhle to dobře vystihla Jiřina Šiklová, když citovala jiného českého filozofa: „Skutečnost netvoří jenom událost sama o sobě, ale i smysl a význam, které jsme jí dali.“ My se teď snažíme bavit o Gottovi jako o osobě, ale pak je tady všechno „mediálno“, jež se kolem něj vytvořilo.
To už jsem slyšela. Neutíkejme od Gotta na straně vítězů. Neříkejte mi, že má takový cit pro výhru!

Ono to tak nemusí být. Jistý smysl pro strategii měl vždycky. Stačí si připomenout, jak se správně rozhodl, že je lepší být první v Německu než pětistý v Las Vegas, i když věděl, že se sen každého zpěváka vystupovat v Americe nemusí opakovat. Ale já spíš myslím, že když docházelo v české společnosti ke změnám, musel jejich tvůrce v určité chvíli sáhnout po Gottovi, aby ty změny potvrdil a zpečetil.
Teď narážíte na Gotta s Krylem na balkónu Melantrichu v listopadu 1989. Vždyť toho Kryla zesměšnil! V té době měl idiot hudby sedět schovaný hluboko ve sklepě a stydět se.

To je otázka. Co jsem s Krylem o tom mluvil, tak on sám měl pokaždé jiný názor. Podle toho, jak měl upito. Jednou nadával na to, že se nechal umluvit, aby v takové chvíli zpíval s normalizační nulou. Na druhou stranu jsem zažil, jak sám říkal, že v okamžiku, kdy se Gott spolu s ním na balkóně objevil, bylo jasné, že převrat – on odmítal říkat sametová revoluce — zvítězil. Devadesát procent národa v té chvíli nevědělo, která bije. Ale následovali svého hrdinu ...


Celý text najdete v letním speciálu Reflexu.
Kdo jsou další VELCÍ ČEŠI, KTEŘÍ ZMĚNILI ČESKO?
Chceme vám představit dávnou i nedávnou historii přes životní příběhy netuctových lidí, pro něž se dějiny neděly, ale kteří je přímo dělali...

Josef Vlček


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama