Jak děti přicházejí o iluze

Jak děti přicházejí o iluze

Jak děti přicházejí o iluze

Stály na zastávce. Před sebou úkol – dopravit se samostatně z bodu A do bodu B. Tam už na ně někdo čeká. Teď jsou samy.

Jsou už přece velké. Ta zodpovědnost!
Kontrolují čas do příjezdu tramvaje na displeji mobilního telefonu. Hodinky nenosí, snad je ani nemají. (Kdo ví, kde skončil zázrak s Mickey Mousem, na který byly před lety tak hrdé? Kde se povalují digitálky, jež ukazovaly čas srozumitelně bez pomoci těch zpropadených ručiček, jen ve svém vlastním plus mínus rytmu?) Znovu vytahují mobil. Nepřišly jsme snad pozdě?
Chlap jako hora se objeví nečekaně. Vteřina; a je po všem. Po mobilu i po chlapovi. Jen postava prchající přes koleje pryč. A bolavá ruka zmáčknutá dospělou tlapou, drobný palec pohmožděný, snad chtěl svůj majetek bláhově bránit. Brečící děti. Už nejsou tak velké.
„Jedná se o muže bílé pleti, ve věku přes dvacet let,“ praví policejní protokol.
Jedná se o zoufalce, který přepadne děti, říkám si já.
Kolik dostane za starý mobil, jehož cena okamžitě po nákupu ztratila na ceně? Dvě tři stovky? Pokud ho vůbec stihl prodat dřív, než byl zablokován.
„Na sobě měl maskáčové kalhoty, černou bundu a černou pletenou čepici,“ pokračuje záznam úředně.
V hlavě měl vypatláno, doplním si v duchu.
Děti se teď bojí; každého. Každý je přece chce okrást, přepadnout. V noci se budí, chodí bytem náměsíčně, bez cíle a beze smyslu. Brečí. Nechtějí chodit samy ven. „Co když ho zase potkáme?“ „Není támhleten chlap zloděj?“ Brzy je to přejde, ale něco už bude vždycky jinak.
Kdy děti přicházejí o iluze? V den, kdy potkají toho svého „chlapa v pletené čepici“?