JAK SE VYMANIT Z UTAHUJÍCÍ SE SMYČKY
Současná plynová krize nutí Evropu k přehodnocení energetické závislosti na Rusku. Rusko není spolehlivý dodavatel, navíc není jisté, zda potřebný plyn skutečně má. Evropa se dříve či později musí obrátit jinam.
Evropa se tento měsíc stala rukojmím svých papírově slabších sousedů – Ruska a Ukrajiny. Stačilo, aby se tyto dvě země pohádaly o ceny plynu, uzavřely kohouty na rourách, a Evropané se rázem ocitli v potížích. Firmám začaly hrozit miliónové ztráty, v Bulharsku, Srbsku a Bosně mrzli lidé. Lze se napříště, v okamžiku, kdy Evropa nemá a ještě desetiletí nebude mít, čím by zemní plyn nahradila, těmto problémům vyhnout?
POTÍŽE RUSŮ
Aby se podobná situace neopakovala, plánuje Rusko výstavbu nových plynovodů, které se vyhnou Ukrajině: Nordstreamu na dně Baltského moře, směřujícího z Ruska do Německa, a na jihu Southstreamu, jenž povede na Balkán. Kreml by totiž údajně do Evropy rád plyn dodával, ale překáží mu v tom Ukrajina, která za odebraný ruský plyn neplatí, a proto bylo nutné kohouty zavřít.
Má to ale háček. Není vůbec jisté, zda Rusové mají dost plynu pro evropské zákazníky. Spotřeba této suroviny v Rusku roste, a když uhodí mrazy, plyn na vývoz ruskému monopolnímu vývozci, polostátnímu Gazpromu, schází, tvrdí plynárenští odborníci. Peníze za prodej sice Kreml potřebuje, ale raději omezí dodávky do Evropy, než by ohrozil stabilitu režimu nepokoji vyprovokovanými zimou v ruských bytech.
Vyřešit tenhle problém má výstavba nových jaderných elektráren, které nahradí část plynových, a také zprovoznění nových nalezišť plynu. Jenže to je hudba vzdálené budoucnosti. Rusko už zastavilo práce na několika projektech nových plynových polí kvůli vysoké finanční náročnosti. Pravděpodobnost získání půjček na další projekty u světových bank, jak to Rusové plánovali před současnou finanční krizí, je teď také minimální.
Ukrajinsko-ruské tahanice o plyn se proto mohou brzy opakovat. Smyšlené či skutečné krádeže suroviny ze strany Ukrajinců totiž snadno zamaskují skutečnost, že Rusové pouštějí do trasy vedoucí přes Ukrajinu méně plynu, než kolik slíbili evropským zákazníkům.
BITVA O ASII
Rusko se ale nespoléhá jen na svůj plyn. Kupuje surovinu také ve Střední Asii a chce ji dodávat do Evropy. Jenže tady se střetávají ruské a evropské zájmy. Také Evropané chtějí kupovat plyn ve Střední Asii – ať již od nepříliš spolehlivého Turkmenistánu, nebo od Západu více nakloněnému Ázerbájdžánu – a „vozit“ si ho domů plynovodem Nabucco. Ten má vést mimo ruské území a zbavit Evropu závislosti na ruských plynovodech.
Je tu ale problém. Rusové už značnou část středoasijského plynu vykoupili na léta dopředu (Turkmenistánu se prý dokonce povedlo prodat jim více plynu, než skutečně má) a plánují vytvoření vlastního plynovodu Southstream.
Zřejmě si budou přepravovat svůj plyn vlastním plynovodem a na Evropany zbudou sice důležité, ale přece jen „drobky“. Miliardové investice do Nabucca tak najednou nejsou pro banky a soukromé firmy lukrativní, takže projekt téměř zamrzl. Oficiální nabídka, že by Evropská unie výstavbu Nabucca dotovala a ulehčila tak soukromým investorům, zatím nepřišla, byť se i o této variantě uvažuje.
PŘEKONAT STUDENOU VÁLKU
Nabucco je však jen dílčím řešením evropské závislosti na ruském plynu. Hlavně je třeba dobudovat evropskou síť plynovodů. Pokud by byly zprovozněny velkokapacitní trasy ze západu Evropy na východ a ze severu na jih, mohly by pak i středoevropské země, jako je Česká republika, nakupovat zkapalněný plyn dovezený loděmi z celého světa do speciálních terminálů v Nizozemsku, Německu, Polsku či Itálii a ve Slovinsku.
Výstavba hlavních „spojek“ v Evropě by trvala čtyři až pět let. Stejnou dobu by trvala stavba nových terminálů, kde by se plyn vykládal z lodí, převáděl opět do plynného skupenství a pumpoval do plynovodů. Kromě těch současných je totiž nutné vybudovat tři další, ideálně na severu Německa, v Polsku a ve Slovinsku. Konečně by se zrušilo energetické rozdělení Evropy, přetrvávající od dob studené války, a prolomila by se závislost Východu na ruském plynu. Místo jednoho dominantního dodavatele, Ruska, by si najednou mohly evropské státy vybírat z velké palety prodejců od Venezuely přes Nigérii až po Katar a Egypt.
Výpadek jednoho dodavatele by pak neznamenal žádnou katastrofu. Stále by ale Evropa kupovala plyn ze zemí, které jsou jí nepřátelské (jako třeba Venezuela nebo Írán) nebo nestabilní (Nigérie).
BUDOUCNOST JE V ARKTIDĚ
Dlouhodobým „bezpečným“ řešením může být asi jen těžba plynu v Arktidě. Pod ledovým mořem je tu uloženo 20–30 procent známých světových zásob (tedy stejně, jako má na svém území Rusko). S oblastí sousedí Norsko a Dánsko, takže těžba by mohla probíhat v evropské režii. Šlo by ovšem o velice drahý a technicky náročný projekt. Stejně jako další možnost, jak se zbavit závislosti na nestabilních zemích, totiž využití takzvaných hydrátů, jakéhosi plynného ledu, který vzniká v moři ve velkých hloubkách a za malé teploty. Hydrátů je ale – na rozdíl od „klasického“ plynu – u severoamerických, japonských a také evropských břehů (včetně zmiňované Arktidy) tolik, že by stačily lidstvu na celá staletí.
Související články:
Tomáš Feřtek: ČÍM ZATOPÍME A CO NALIJEME DO AUT? (Reflex č. 33/2008)
„Je dobré opakovat co nejhlasitěji: jaderná energetika nás nezachrání. Ne proto, že bychom nechtěli, ale proto, že nemůže.“
Bohumil Pečinka: INKVIZITORSKÁ POLITIKA (Reflex č. 30/2008)
„Jestli si vláda Mirka Topolánka zaslouží za něco padnout, nejsou to aféry typu Čunek, ale laxní přístup k energetice“, domnívá se Bohumil Pečinka.
Marek Hudema: EVROPA NESMÍ BÝT PROSEBNÍKEM (Rozhovor s českým velvyslancem pro energetickou bezpečnost Václavem Bartuškou, Reflex č. 2/2008)
„Evropa se bojí, že nebude mít čím svítit a její občané nebudou mít co nalít do nádrže svého auta. Nedostatek elektřiny a ropy může brzy postihnout i Česko,“ zdůrazňoval VÁCLAV BARTUŠKA, muž odpovědný za energetickou bezpečnost České republiky, zhruba před rokem. „Když se budeme tvářit, že tenhle problém neexistuje, stejně nezmizí.“
