A stereotyp první: S Číňanem se nedomluvíš. Je to fakt. Ačkoli byly v Pekingu před olympiádou vyškoleny desetitisíce dobrovolníků a taxikáři prošli kurzem angličtiny, zůstává možnost dorozumění více než komplikovaná.
Takový dobrovolník sedí u stolku na pekingském bulváru, chrání se před slunkem, mrká na okolojdoucí cizince, a když se na něj obrátíte s žádostí o radu, široce se zasměje.
„Prosím, kde je stanice metra?“
„Vítejte v Číně.“
Odpověď poněkud překvapí. „Tam“ – mávnete rukou na jednu stranu široké ulice – „nebo tam?“, dokončíte pohyb na druhou.
Teď bude všechno jasné.
Jenže dobrovolníkova odpověď znovu zaskočí. „Přejeme vám, abyste prožil krásné chvíle při světovém svátku sportu, mládí a míru.“
Je to obohacující.
Překvapivé.
Ale poněkud nepraktické.
Nevzdáte to a zkusíte se zeptat ještě jednou, naposledy, tak, aby rukou opsaný oblouk byl ještě větší a výraznější. Odpovědí je už jenom úsměv a nakonec - tenhle vyškolený dobrovolník - veden zoufalou snahou vyjít cizinci vstříc - napodobí vaše gesto: „Tam!“
Úlevně si vydechnete.
„Nebo tam!“ máchne vzápětí na druhou stranu.
Naštěstí hovoří za lidi cedule. Od mojí poslední návštěvy Pekingu pokryly celé město a jsou na nich zcela bizarní a nesmyslené rady jako: Pozor na mezeru! – při vystupování z vagónu metra, Pozor na nohy! – při jízdě na eskalátoru nebo Nepřelézejte přes plot! – stojící, pravda, uprostřed čtyřproudé silnice.
Ale nejpůvabnější cedule mě zavedla k mému novému příteli – panu Li. Veliký nápis Veřejné toalety vybavený směrovkou mě odvedl mezi přízemní domky tradiční pekingské zástavby (i když v Pekingu jsou teď již mnohem tradičnější železobetonová a skleněná monstra).
Vstoupil jsem do budky a za chvíli držel kliku, co mi síly stačily.
Pan Li šel na svou toaletu.
Až doteď si myslel, že je jeho, soukromá.
Pokračování příště.
Dan Hrubý: HLEDÁNÍ POPLIVANÉ ZEMĚ I. (Reflex online, 8. 8. 2008)
