JAK Z TOHO VEN? | Reflex.cz
reklama
nahoru

JAK Z TOHO VEN?

TOBIÁŠ JIROUS29. března 2008 • 14:44
JAK Z TOHO VEN?

Záběry z chodeb před soudní síní jsou zpravodajskou klasikou. Vyhrne se vystresovaný houf lidí, kamera se dává do pohybu, mikrofon se snaží lapit nějaký takzvaně bezprostřední výkřik. Jsem nevinen, nebudu komentovat, nic víc většinou nikdo nestihne. Ani skupina ZTOHOVEN toho moc neřekla, jen jeden z členů si povzdechl: Na takové věci nejsem zvyklej.

reklama

Záběry z chodeb před soudní síní jsou zpravodajskou klasikou. Vyhrne se vystresovaný houf lidí, kamera se dává do pohybu, mikrofon se snaží lapit nějaký takzvaně bezprostřední výkřik. Jsem nevinen, nebudu komentovat, nic víc většinou nikdo nestihne.
Ani skupina ZTOHOVEN toho moc neřekla, jen jeden z členů si povzdechl: Na takové věci nejsem zvyklej. Ta věta byla osvěžující, ale škoda, že nezaznělo něco lépe formulovaného. Takové chvilky mě nutí ustrnout a představit si, co bych na jejich místě řekl já sám. Představuju si, že jsem členem výtvarné skupiny, které se podařilo takříkajíc stylově uplést z hovna bič. Užívám si to. Výbuch atomového hřibu v malebné české krajině šokoval asi jako pohled na právě vyrostlou muchomůrku tečkovanou, nenásledovala tlaková vlna, v krajině se nepohnul ani lísteček. Možná by si toho ani nikdo nevšiml, kdyby to TV sama nerozmazala. Podařilo se nám to. Představa, že takhle upozorním diváky na možnost manipulace s obrazem, je chatrná od dob, kdy se první jahoda před skokem do jogurtu začala vesele smát. Nevadí. Všechno, co vidíme na obrazovce, je do určité míry manipulované. Střihem, komentářem a samozřejmě do obrazu vkládanou grafikou. Po večerníčku chodí po mapě České republiky paní a říká: Zítra bude pršet. Šokuje vás to? Ne, máte od dětství přirozeně vypěstovaný odstup. Co vás možná šokuje, je to, že pirátský zásah do vysílání někdo může považovat za umění.
Nemělo by.
Umění, už od pradávna své existence, je především záležitostí maximalizovaného efektu. Strhnout pozornost, překvapit, šokovat, předvést se a sklidit potlesk. Skupina ZTOHOVEN pokračuje v klasické tradici dějin výtvarného umění. To, že hledá publikum mimo okruh galerijních návštěvníků, je také v pořádku, na celém světě se tenhle posun děje posledních čtyřicet let. U nás byl tou první vlašťovkou David Černý. Jeho tank na růžovo byl vlastně první slušně odvedenou prací na téma umění ve veřejném prostoru.
Problémem je, když je umění jen šokujícím uměním.
Prohlásit něco za umění není dnes žádná revolta. Marcel Duchamp už na začátku minulého století vystavil jako umělecké dílo stojan na láhve. Pomalované vozy metra od sprejerů jezdí po světě už nejméně třicet let. Začíná to být nuda. Intervence do televizní tvorby jsou také už pěkně staré. Parta rekvizitářů seriálu Melrose Place narušovala sterilní kulisy telenovely sochou obřího penisu a plakáty katastrof už v devadesátých letech.
Kdo tady koho manipuluje?
Umělci, včetně skupiny ZTOHOVEN, potřebují publicitu jako každej jinej. Nic proti tomu. Dávat jim za to cenu Národní galerie a považovat to za událost sezóny je ale přece jen trochu dětinské. ZTOHOVEN jsou zatím rebelové v plenkách.

Tobiáš Jirous, spisovatel




Související články:

Pavel Kovář: JSOU VÝTVARNÍ UMĚLCI ŠAMPIÓNY DRZOSTI? (Reflex online, 18. 3. 2008)
Petr Volf: DUCHAMPŮV OHEŇ (Reflex č. 37/2007)
Petr Volf: TAKOVÝ UMĚLECKÝ BASTARD (Rozhovor s Romanem Týcem, členem skupiny Ztohoven, Reflex č. 34/2007)

TOBIÁŠ JIROUS


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama