V roce 1959 se tehdy čerstvě slavný Jack Kerouac zúčastnil jako host zábavního pořadu televize NBC „The Steve Allen Show“. Jeho moderátor, komik Steve Allen, byl také znamenitým hudebníkem – během vysílání sedí u klavíru a volně si pohrává s jazzovými motivy, Kerouac vystupuje ze stínu, usadí se proti němu na opačném konci klavíru a přečte slavnou závěrečnou pasáž z románu Na cestě, kde "Bůh je medvídek Pú", zatímco Allen mu k tomu s frajerským přehledem naskicuje zadumaný, elektrizující hudební podkres.
Čekáte toho drsného chlápka s pronikavým pohledem hrdiny Divokého západu, jehož znáte z dobových fotografií, dobrodružným životem ošlehaného světáka, kterého hned tak něco nerozhází, zkrátka vyhlížíte literáta, co začínal jako hráč amerického fotbalu… A místo něj vyjde ze stínu vyplašený introvert, nervózně se kroutí, na otázku, je-li nervózní, nervózně odpoví: „Né“, a na ty další odpovídá tak tiše, že ho není slyšet ani na tu délku klavíru a Steve Allen se občas musí zeptat ještě jednou. Vypadá to, že ten den už stihl i něco vypít. Asi je to poměrně výstižný obraz toho, jak těžké bylo pro Kerouaka vyrovnat se s rolí spisovatele-celebrity, který je náhle středem pozornosti.
Ale pak začne číst, nejprve úryvek z rukopisu knihy Vize Codyho, a pak volně naváže závěrem románu Na cestě. Když čte, ponoří se do sebe, hrana klavíru, o niž si opírá předloktí, jakoby byla posledním pevným bodem, který ho spojuje s okolním světem. Je ve svém teritoriu a stane se přesně tím suverénním, nedbale elegantním světákem, kterého jste čekali na začátku. Soustředěně si pohrává se zvukem hlásek, s přízvuky a pomlkami, je chvíli jazzman a chvíli rapper. Je to zážitek.
Zadáte-li si na stránce YouTube do vyhledávání Jack Kerouac, vyskáče vám ještě několik odkazů na audionahrávky jeho autorského čtení a taky němý filmový záznam z léta 1959, v němž se Kerouac, Ginsberg, Lucien Carr a další poflakují po New Yorku. A pak jeden – nemůžu si pomoct — úchylný dokument o vystavení původního rukopisu románu Na cestě v jednom muzeu kousek od Bostonu. Rukopis je obřadně vyjmut z krabičky a s posvátnou opatrností rozvinut do přímo pro tento účel vyrobeného korýtka, které je následně zakryto sklem a stává se z něj literární relikviář. Jistě, je to běžná ukázka profesionální muzejnické práce, ale po tom předchozím videu mi připadá, no, nemůžu si pomoct…
Související články: STO DVACET STOP JACKA KEROUAKA
