Reakce na článek Korupce? Jejich problém!

V Reflexu ze dne 23. 8. 2007 vyšel článek Petra Holce Korupce? Jejich problém!. Vzhledem k tomu, že v tomto článku jsem zcela nesprávně citován, popř. jsou moje názory zcela překrouceny, chtěl bych tyto chyby v článku opravit a upřesnit svá tvrzení. Dále bych chtěl využít této příležitosti a reagovat na některá tvrzení Jaroslava Bašty, o která se článek opírá.
Především bych chtěl uvést na pravou míru tu část článku, ve které se píše: „Sedlák netvrdí, že peníze za víza bere kdokoli z českých zaměstnanců konzulátu. Podle něj je zkorumpovaná především vietnamská policie, která zajišťuje ochranku u vchodů.&#8220 Tato věta je zcela odlišná od mého skutečného názoru. Podle mých osobních zkušeností jsou to právě pracovníci českého zastupitelského úřadu, kteří se na korupci podílí. Nikdy jsem neřekl, že je zkorumpovaná vietnamská policie, která zajišťuje ochranku u vchodu. Při svých návštěvách ve Vietnamu jsem nebyl svědkem ničeho, z čeho by bylo možno dovozovat jakékoli nepoctivé jednání vietnamských policistů.
Proč Petr Holec ve svém článku moje skutečné názory zkreslil výše uvedeným nešťastným způsobem, je pro mne i moje kolegy, kteří se rozhovoru rovněž účastnili, nepochopitelné.
Uvedený citát je navíc v logickém rozporu se zbytkem článku. Zejména bych chtěl poukázat na případ studentky obchodní akademie, který Petr Holec uvádí. Z článku vyplývá, že jí pod různými obstrukcemi vízum vydáváno nebylo, dokud si její matka nekoupila letenku za cca 1.000 USD, nejela do Vietnamu a přes prostředníka za vízum nezaplatila úplatek 400 USD. Je logické, že pokud poté vízum dostala, musela část úplatku skončit u některého pracovníka zastupitelského úřadu, který jí vízum vyznačil.
V úvodu jsem dále citován takto: „Před konzulátem bodli našeho vietnamského tlumočníka dvakrát do krku se slovy“ruce pryč od víz“, popisuje Marek Sedlák situaci před českým konzulátem v Hanoji.&#8220 K našemu napadení před zastupitelským úřadem skutečně došlo, mělo však jiný průběh. Jednalo se v rámci mých problémů se zastupitelským úřadem o ojedinělý násilný exces. Podrobnosti by vyžadovaly samostatný článek a proto je pro stručnost nebudu popisovat.
Jinak bylo proti mně a mým spolupracovníkům kvůli našemu zájmu o úplatky a další nezákonnosti vždy postupováno typickými českými úřednickými metodami a tato snaha o zastrašování násilím se již neopakovala.
Je pravdou, jak uvádí Petr Holec, že nejsem kamarád s náměstkem ministra zahraničních věcí Jaroslavem Baštou. Musím říct, že jednání Jaroslava Bašty pro mě představovalo obrovské zklamání.
Když jsem Jaroslava Baštu uviděl před českou ambasádou v Hanoji, stál tam s velvyslancem Ivo Ždírkem a ještě s jedním mužem a s pokyvováním hlavy se díval, jak žadatelé o česká víza musí dřepět ve vedru na značkách. Poté sledoval, jak český zaměstnanec zastupitelského úřadu vpouštěl jednotlivé žadatele do areálu a nutil je, aby se k němu přibližovali v podřepu. V těch chvílích jsem nepochyboval o tom, že Jaroslav Bašta, bývalý disident a signatář Charty 77, takové ponižování žadatelů o česká víza nestrpí a sjedná pořádek. K ničemu takovému však nedošlo. Asi 15 minut potom, co Jaroslav Bašta pozoroval českého úředníka, jak požaduje i po starých lidech a rodičích s dětmi, aby k němu přistupovali v podřepu, mne poučoval, že ti lidé nemají právo na moji právní pomoc bez povolení zastupitelského úřadu (teprve v České republice začal Jaroslav Bašta tvrdit, že potřebuji povolení vietnamských úřadů). Když jsem ho upozornil, že i pro ně na zastupitelském úřadě platí Ústava a Listina základních práv a svobod, celou debatu uzavřel s tím, že lidská práva se snadno zneužívají.
Díky Jaroslavu Baštovi jsem si uvědomil, že to, že člověk byl v minulosti disidentem a chartistou, nic nevypovídá o jeho charakteru, ale že to může být jen epizoda v minulosti úředníka.
Mimochodem tvrzení, že s tím, co se děje před ambasádou, prý česká strana nemůže nic dělat, stejně jako se systémem značek na chodníku, protože jde o vietnamské území, je jen výmluva. Mám doklad o tom, že o organizaci žadatelů o víza před ambasádou požádal policii zastupitelský úřad. Český stát navíc nemůže tvrdit, že ho nezajímá, co se děje před ambasádou, protože již podmínky a způsob, jakým se žadateli umožňuje, nebo v daném případě záměrně znesnadňuje, podání žádosti, je součástí tzv. spravedlivého procesu, který má být zajištěn pro účastníka jakéhokoli řízení před jakýmkoli orgánem České republiky.
Po své zkušenosti s Jaroslavem Baštou a jeho spolupracovníky jsem žádal opakovaně o schůzku přímo ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga, abych mu sdělil svoje informace o korupci a dalším nezákonném jednání jeho podřízených, ale na dopisy mi za ministra odepisovala vedoucí jeho kanceláře. Její dopisy jsou odmítavé a jsou psány v zcela nesmyslném úředním jazyce. Jediné, co jsem pochopil je, že na ministerstvu zahraničních věcí o moje informace nemá vůbec nikdo zájem, že nikdo se nechce problémem zabývat. Dále jsem pochopil, že na ministerstvu panuje velmi podivný názor o suverenitě českého práva na území českých zastupitelských úřadů v zahraničí.
To ostatně vyplývá i z článku, podle kterého byl Jaroslav Bašta na konzulátu v Hanoji na týdenní kontrole právě kvůli informacím o korupci. Jak taková kontrola asi probíhala? To pan Bašta přijel na zastupitelský úřad a zeptal se úředníků, jestli berou úplatky? Nebo u nich stál a díval se, jestli neuvidí, že jim někdo předává obálku? Jakými „účinnými“ postupy se při kontrole snažil informace o korupci prověřit? Velice by mě zajímalo, jakou zprávu o své kontrole korupce nakonec vypracoval.
Taková kontrola působí dojmem, že je prováděna možná i záměrně neúčinným způsobem, zvlášť za situace, kdy informace o úplatcích pochází nejen ode mě a mých kolegů, ale, jak se píše v článku, i od Vietnamců samotných a od policie.
Tím se dostávám k problému samotnému. Co vlastně vytváří korupční prostředí na českých zastupitelských úřadech?
Jedna z cest, jak jsou uměle vytvářeny podmínky pro korupci, je ta, že na zastupitelském úřadě nemůžete podat žádost kdykoli v pracovní době, tak jak je tomu u všech ostatních orgánů veřejné moci České republiky, ale pouze v nepostačujících hodinách stanovených pro jednotlivé druhy žádostí. Pak samozřejmě dojde k situaci, kdy se tvoří fronty žadatelů, kteří před zastupitelským úřadem čekají dny i noci, aby vůbec žádost mohli podat a za tuto možnost rádi zaplatí úplatek. Typickým příkladem je právě ZÚ v Hanoji, kde ještě v roce 2005 existoval pořadník na možnost podat žádost o vízum na půl roku dopředu! Jakmile pak zastupitelský úřad rozšířil hodiny, ve kterých bylo možno podat žádost, najednou mohli podat svoje žádosti všichni zájemci v den, kdy se na ZÚ dostavili a pořadník byl zbytečný. V současnosti jsou hodiny pro podání žádostí opět omezeny a žadatelé spí před ambasádou, aby žádost mohli podat. Závěr o tom, že se spaní před ambasádou za úplatek mohou vyhnout, se pak nabízí sám.
Další možnost pro korupci jsou tzv. pohovory a stanoviska. Zastupitelský úřad je podle zákona oprávněn se žadatelem o vízum provést pohovor. O tomto pohovoru se však nepořizuje protokol ani jiný záznam, který by žadatel mohl podepsat. Naopak, zastupitelský úřad v Hanoji se jakékoli snaze o záznam skutečného průběhu pohovoru až hystericky brání. Když jsem žádal, abych si mohl průběh pohovoru nahrávat, aby byl důkaz, jak skutečně probíhal, zakázala ambasáda používání veškerých nahrávacích prostředků včetně mobilních telefonů při pohovorech. Na základě pohovoru pak může zastupitelský úřad k žádosti připojit svoje stanovisko, ke kterému policie při rozhodování o žádosti přihlíží. Do tohoto stanoviska pak úředník může napsat naprosto cokoli, protože žádný záznam skutečného průběhu pohovoru neexistuje. Žadatelé o víza pak samozřejmě přes prostředníka rádi zaplatí úplatek, aby si zastupitelský úřad průběh pohovoru nevymyslel a k udělení víza nedal bezdůvodně nedoporučující stanovisko.
S tímto druhem korupce v Hanoji má můj kolega z kanceláře osobní zkušenost. V roce 2006 chtěl podat žádost o vízum pro 17 klientů. Úřednice z konzulátu mu však byla ochotna přijmout pouze 10 žádostí. Zbývajících 7 žadatelů se tedy rozhodlo obrátit na prostředníka, který jim slíbil zprostředkování úplatku na konzulát, aby žádosti byly přijaty a nebylo k nim připojeno nedoporučující stanovisko. Jaké bylo naše překvapení, když 10 klientů, kteří podali žádost s naší pomocí bez úplatku mělo nedoporučující stanovisko, zatímco 7 dalších žadatelů s totožnými žádostmi po zaplacení úplatku nemělo žádný problém. Všech 17 žádostí přitom přijímala a zpracovávala stejná úřednice. Právě po této události jsem o úplatcích přestal mít jakékoli pochybnosti.
Konečně poslední možností, jak z žadatelů „vymáčknout úplatek“ je to, že se část žádostí k vyřízení na cizineckou policii do České republiky vůbec nepošle a žadatelům se po nějaké době oznámí, že jejich žádosti jsou zamítnuty. To se stává přesto, že žádosti jsou prokazatelně přijaty a je za ně zaplacen správní poplatek. Žadatelé, kteří o tom mají povědomí, si pak rádi zaplatí i za jistotu, že jejich žádost vůbec bude cizinecké policii zaslána a že o ní bude skutečně rozhodnuto.
Cesta k odstranění těchto příčin korupce v souvislosti s vízy je naprosto jednoduchá. Především zastupitelské úřady by měly žádosti o víza přijímat kdykoliv v pracovní době a ne v svévolně určených hodinách. Dále, a to je zřejmě nejdůležitější, o průběhu pohovoru se žadatelem o vízum by měl být buď automaticky nebo alespoň v případě jeho zájmu pořizován protokol, se kterým by měl mít možnost se seznámit a podepsat jej. Zajistit, aby pracovníci konzulátu všechny žádosti, za které vybrali správní poplatky, řádně odeslali do České republiky, je otázkou pouhého řádného výkonu státní správy a zcela primitivní kontroly.
K tématu i k článku samotnému by se dala napsat spousta dalších podrobností nejen o „našich lidech“ v Hanoji, ale i na dalších zastupitelských úřadech, na ministerstvu zahraničních věcí, na cizinecké policii atd. Domnívám se, že ministerstvo zahraničních věcí nemá schopnosti a ani vůli problém úplatků a dalších nezákonností řešit a je nezbytné, aby tyto problémy začal řešit někdo s dostatečnou autoritou zvenčí. K tomu je zapotřebí, aby se informace nepřekrucovaly, nepotlačovaly, problém se nepravdivě nesváděl na vietnamskou policii a na Vietnamce vůbec, popř. se neoznačoval za můj výmysl.

V Brně dne 30. 8. 2007
Marek Sedlák, advokát