Zahlceni „reklamštinou“ většinou ani nevnímáme klišé, která se na nás valí, přestáváme rozlišovat důležité věci od nedůležitých, a snažíme se, aby nám výplody z dílen reklamních tvůrců negumovaly mozek...
Zahlceni „reklamštinou“ většinou ani nevnímáme klišé, která se na nás valí, přestáváme rozlišovat důležité věci od nedůležitých a snažíme se, aby nám výplody z dílen reklamních tvůrců negumovaly mozek. Jeden zásadní moment v ignoraci reklamních frází však přece jen existuje: je to „mužština“ a „ženština“, neboli to, na která témata jsou citlivé ženy a která naopak dominují v zorném úhlu mužů. Neboť ať chceme, nebo ne, podvědomě se chováme podle určitých vzorců a každou informaci, která k nám doputuje, jinak registruje muž a jinak rozšifrovává žena. Klasický je příklad sportů. Kdo by neznal notorický výkřik: „Sportu zdar, fotbalu zvlášť?“
Zatímco muži jsou posedlí např. informacemi o fotbalové lize, (někteří ovšem spíše formálně, aby obstáli před nastoupenou mužnou jednotkou), ženám je vesměs liga zcela fuk a informace, kdo komu nakopal za kolik peněz, jim může být ukradená. Uvědomují si ale, že jim nemohou být ukradené ony „ukradené“ peníze, o něž je nepřímým způsobem obírají výrobci produktů, kteří sponzorují sportovní extraligy.
Reklama je příšerně drahá věc, sponzorství sportu pak skvělý kšeft.
Ona dobročinnost, kdy firmy sponzorují fotbal či jiné sporty, vlastně není dobročinnost, ale těžký byznys ve stylu „chlapi sobě“. Každé pivo – ale i limonáda či minerálka – by mohlo být o několik korun levnější, kdyby se v každém půllitru nezadrhla o dno ona investice do reklamy.
Výsledkem je pak luxusní, přepychový život sportovců a bafuňářů, jimž z reklamy – čti sponzoringu – uvízne za drápkem nejeden miliónek.
Na konci řetězu zvaného reklamština pak stojí chudák spotřebitel/spotřebitelka, který/á si nakonec musí odpustit nejedno pivečko, protože náklady na ně stále rostou, a to úměrně tomu, jak vysokou laťku si staví gladiátoři na hřištích, kurtech a dalších – i tak nákladných – stadiónech.
Kdyby výrobci piva, aut či jiných produktů, kteří financují sportovní mužské hry, přestali přeplácet sport, sportovci by nebyli postiženi nemocí zvanou reklamština a nežili by v bludné fantasmagorii, že jejich „práce“ v podobě pobíhání po hřišti má tak vysokou hodnotu, že mnohonásobně převýší hodnotu práce lékařek, učitelek, zdravotních sester, uklízeček, prodavaček, skladnic, švadlen. Dlužno však dodat, že lékařky, učitelky, švadleny dělají chybu v tom, že nebouchnou pěstí do stolu a nestávkují až do doby, dokud titíž sponzoři sportů a sportovci nebudou stejným dílem sponzorovat i jejich práci a jejich pracoviště, školy či nemocnice. Ostatně, komu by se – z ženského pohledu – nehodilo, kdyby lékařka či zdravotní sestra dostala adekvátní podíl peněz, které dostávají za svou práci sportovci, za to, že ošetří vrcholového sportovce, reklamního mága nebo bossa pivovaru, až ho bude bolet zub nebo vyhřezlý hemeroid? Zrovna tak by si mohla dupnout švadlena, hrbící si záda nad strojem, a fotbalový bafuňář by musel chodit jako trhan, protože by mu neměl kdo ušít jeho luxusní oblek.
Kdyby výtěžek, který získává každý ze sportovců od sponzorů (potažmo od spotřebitelek), šel na opravdu dobročinné účely, možná by pak učitelky, nervující se s dětmi sportovních primadon, nemusely mít podprůměrné mzdy, ale mohly by žít mnohem důstojněji. Nejspíš sice ne tak, jak si žijí čutálisté, neboť výuka dětí přece jen v optice vládnoucích mužů nemá takovou společenskou hodnotu jako běh pro běh v zelené trávě za pofidérním kulatým nesmyslem. Učitelky by nicméně nebyly nuceny spekulovat, zda se jim v penzi podaří přežít ve stavu notorické podvýživy. Protože je jisté, že z příjmu učitelky-důchodkyně lze těžko naplánovat vyvážený a nutričně zdravý jídelníček, jaký mají sportovci, nýbrž s bídou tak nejlacinější bramboračku, (pokud ovšem není vdovou po fotbalovém reprezentantovi).
Inu, když dva dělají totéž, není to totéž – a to platí zejména u práce. A pak že dosah reklamštiny není o život!
Zdenka Ulmannová
autorka je spisovatelka, novinářka, předsedkyně ženské formace Strana rovnost šancí
pozn. autorka není členem redakce
