nahoru

Prý jsem chtěl zabít Grosse

Miloš Čermák, Milan Šíma16. února 2006 • 00:43

Mohl by být jedním z nejbohatších podnikatelů v Česku. Spekuluje se o jeho vlivu ve firmách s tržní hodnotou v desítkách miliard korun. Osobně však nevlastní žádný majetek. To mu ale nebrání, aby si užíval život bohatého člověka. Jezdí v luxusních autech a není pro něj žádný problém sehnat během pár dní mnohamiliónovou kauci. Před dvaadvaceti dny navíc nájemný vrah zastřelil jeho blízkého kolegu a přítele. Proč se kolem něj dějí tak podivné věci? Tomáš Pitr říká: „Za každými velkými penězi musí být nějaký zločin.“

HISTORKY TOMÁŠE PITRA Z PODNIKATELSKÉHO PODSVĚTÍ

Mohl by být jedním z nejbohatších podnikatelů v Česku. Spekuluje se o jeho vlivu ve firmách s tržní hodnotou v desítkách miliard korun. Osobně však nevlastní žádný majetek. To mu ale nebrání, aby si užíval život bohatého člověka. Jezdí v luxusních autech a není pro něj žádný problém sehnat během pár dní mnohamiliónovou kauci. Před dvaadvaceti dny navíc nájemný vrah zastřelil jeho blízkého kolegu a přítele.
Proč se kolem něj dějí tak podivné věci? Tomáš Pitr říká: „Za každými velkými penězi musí být nějaký zločin.“

Už policie zjistila, kdo by mohl být za vraždou vašeho společníka Františka Mrázka?

Nevědí nic. Vy jste je venku před domem neviděli? Je tam asi dvacet policajtů a provádějí ohledání místa činu. Prý to nově převzal nějaký další útvar. Už asi šestý v pořadí. To znamená, že začínají od nuly. Já s nimi sice nemluvil, ale naší ochrance říkali, že nic nemají.
A vy tušíte, proč Mrázka zastřelili?

Fanda hrál zpravodajské hry. Hrál jich strašně moc. Podle mě někomu v minulosti skřípl nerv a tohle byla pomsta.
Co myslíte zpravodajskými hrami?

Říkalo se o něm, že je policejní agent. To podle mě nebyl. Ale znal spousty policajtů. A aby od nich mohl získávat informace, nosil jim svoje. Často vymyšlené nebo překroucené. On tím sledoval své cíle. Ale vymykalo se mu to z ruky. Pořádně nevěděl, co komu řekl. Stávalo se mu to i se mnou. Třeba mi něco vyprávěl a já ho přerušil: Hele, Fando, ale včera jsi to říkal jinak! Prostě si hrál a to mohlo někde narazit.
Novinářům jste řekl, že Mrázek byl „něco jako šéf bezpečnosti“. To znamená, že vás zásoboval informacemi z policejních kruhů?

Přesně tak. Zpočátku mi říkal všechno, ale asi přede dvěma lety jsem ho poprosil, aby mi říkal jen to, co se týká mě nebo mého byznysu. Řekl jsem mu, že mám svých starostí dost a že pak z těch hrůz nemůžu v noci spát.
Jaké policisty konkrétně znal?

On znal skoro všechny. Z různých útvarů. Věděl, jaké dělají prasárny a čím se živí, jaké mají baráky a jakými jezdí auty. Kdo třeba jezdí do práce bavorákem, zaparkuje ho ve vedlejší ulici a tam přesedne do škodovky. Takových historek měl Fanda tisíce. On se znal třeba skoro se všema z toho takzvaného Berdychova gangu. Který ve skutečnosti neexistuje.
Berdychův gang neexistuje?

Samozřejmě že ne. To jsou desítky samostatných policajtů-vyděračů. Gang z toho udělali účelově, ono to vypadá líp, jako že to někdo nahoře řídil. Kdyby řekli, že je každý vyděrač, tak to můžou rovnou rozpustit.
Ale vás zajímalo jen to, co se týkalo vás.

Byly to nejrůznější věci, jež proti mně rozehrávala konkurence. Nebo kdo ví kdo. Třeba že jsem chtěl nechat zabít Grosse. Policie prý má tři utajený svědky, kteří to vypověděli.
Jak to víte? Policie vás kvůli tomu vyslýchala?

Ne, ale je to normálně zaúřadované ve spisech. To bylo asi přede dvěma lety. Jména těch svědků znám a vím, proč to udělali. Jeden se bál Čečenců, druhému hrozilo pět let a policie mu slíbila, že mu to vyžehlí. A třetí byl feťák. Prostě klasika. Oni to měli připravené, a kdyby potřebovali, tak by mě na tom uvařili.
Proč se kolem vás dějí takové podivné věci? Proč vy a vaši obchodní partneři máte takové problémy s policií a podsvětím? Proč je třeba nemá majitel PPF Petr Kellner?

Vždycky se to váže k těm začátkům. Jak se říká, za každejma velkejma penězma je nějakej zločin. Buď je to zločin za hranou, na hraně, nebo před hranou. Kellner je solidní podnikatel, ale začínal třeba v devadesátých letech s Winklerem. A ten dostal předevčírem sedm a půl roku.
Co vaši partneři? Dva už byli zabiti. Řada z nich má velké problémy s policií, soudy i s podsvětím. Co jsou vlastně zač?

Většina z nich spolupracuje s policajty, což si nese už z minulýho režimu. Oni i ti veksláci museli mít krytí. Jak by jinak mohli fungovat? V Praze byly čtyři Tuzexy, takže kdyby policie chtěla, tak je pochytá. Přesto tam byly stále stejný ksichty. Samozřejmě se čas od času stalo, že se někdo znelíbil, a pak ho třeba zavřeli. To jsou všechno ti Provodové, Šebestové, Mrázkové, možná Starkové.
Vždycky se o vás mluví jako o „skupině“. Jak jste se do ní vy dostal?

To udělali novináři. Žádná skupina neexistuje. Mě s nimi házejí do jednoho pytle, ale já s nimi nikdy nic neměl. Jsem o patnáct let mladší. Mně bylo v roce 1989 osmnáct. Oni vždycky říkají: Pitr z party veksláků. Ale já v roce 1989 končil průmyslovku, ze který jsem nakonec utekl a začal raději prodávat v Zelenině ve stánku na Kačerově.
To taky nebyla v té době profese s nejlepší pověstí.

Dělalo se s penězma. A kdo dělal za minulého režimu s penězma, tak měl výhody. Ať už to byli taxikáři, nebo číšníci. Samozřejmě kromě pokladních v samoobsluhách. Například jste převzali kamión mandarínek a dvě palety jste mohli odepsat. Když jste byli dobrý zelináři a přebírali ty nahnilý, tak jste nevyhodili dvě palety, ale jen jednu. A tu druhou jste prodali. Řekněme za patnáct tisíc. To byly tehdy slušné peníze. Máma pracovala za dva a půl měsíčně.
A jak se z těch veksláků stali po převratu podnikatelé?

Oni si pořád drželi ty kontakty s policií. Dlouho to mělo určitou úroveň. Ale pak přišel Gross a po něm Bublan a dneska se jim ta policie úplně vymkla z rukou. Je zcela neřízená.
A jak to souvisí s jejich podnikáním?

Tak dobře, třeba Šebesta. O něm se taky píše, že byl policejní agent. Já bych obyčejně řekl, že byl donašeč. Těmhle lidem policie poskytovala krytí a umožňovala jim podnikat za hranou. Výměnou za informace. On třeba ukradl obraz, ale policie to přikryla. Ty informace pro ně byly cennější než to, aby ho zavřeli na pět let za nějaký obraz. A on si myslel, že může čím dál víc. Říkal policajtům: Vždyť z toho obrazu jsem vám dal každému padesát tisíc. Vzpomeňte si. Teďka chci ukrást ... schválně to přeženu ... Pražský hrad. A oni říkali: Neblázni, Šebesto, to my už nepřikryjeme. A on na to: Musíte. Přece nechcete, aby se vědělo, že jsem vám dal ty peníze. Tím se ale pro ně stal nepohodlnou osobou, která ohrožovala jejich existenci. Tak se ho rozhodli zbavit. Vypustili do podsvětí důvěryhodnou informaci, že s nimi Šebesta pracuje. Tím ho zabili. Ne kulkou do hlavy, ale informací.
Abychom to zobecnili, tak jsou to lidé, kteří měli problémy v minulosti a mají je stále. Sám říkáte „Provodové, Mrázkové, Starkové“. Jak jste se mezi nimi octl?

To byly náhody. A oni mě s nimi stále spojují, i když se s nimi už nestýkám. S Provodem jsem kdysi podnikal, ale za posledních deset let jsem ho viděl snad pětkrát. Z toho třikrát u soudu.
Ale s Mrázkem jste spolupracoval. Dokonce velmi blízce.

To bylo od roku 1999. Fanda mi tehdy přivedl podnikatele Gottwalda a řekl mi: Prodává opci na koupi Setuzy. Nechceš ji koupit? Řekl jsem mu, že já ne, ale že to projednám se společníky v Balírnách a že bychom možná ty peníze dohromady dali. A tu opci jsme koupili. Mrázek dostal provizi od Gottwalda a měl slíbenou provizi od nás, až Setuzu ustabilizujeme a prodáme. To mělo trvat tak šest, maximálně dvanáct měsíců. Nikdo nečekal, že se to povleče šest let. Proto pro mě Mrázek pracoval. Čekal na tu provizi.
Jaká byla v Setuze jeho role?

Jeho tam nikdo v představenstvu vlastně nezná. Ani nebyli na jeho pohřbu. Ale novináři psali, že jelikož dělá s Pitrem a Pitr je asi vlastník Setuzy, tak je možná spoluvlastníkem Setuzy. To je blbost. On neudělal za šest let jedinej obchod. Nic. Já jsem jednal s PPF padesátkrát a on nikdy. On Mrázek vždycky naháněl strach. On tak působil. Když mi někdo dlužil peníze, tak jsem Fandovi řekl, on tam zavolal a za týden byly peníze na účtě. Ale to bylo dřív. Tak do roku 2000 nebo 2001. Dneska už jsou našimi zákazníky supermarkety a funguje to standardně.
Mrázek prý neměl blízko jen k policii, ale i k politikům.

To je blbost. Jeho politici nezajímali. Znal se jedině s Pepou Hojdarem. S tím mě seznámil a já se s ním v poslední době scházel už bez Franty. Psalo se, že řídí Palase nebo bůhvíco. Ale on Palase v životě neviděl.
Jenže s Palasem přece máte dobré vztahy. Právě díky němu se vám podařilo Setuzu zcela ovládnout.

Palase znal Franta Janů, který v době, kdy Palas nastoupil do vlády, pracoval v Babišově Agrofertu. Babiš to s politiky uměl. To byla jeho doména. Ale když jsem mu přetáhl Frantu Janů do Setuzy, tak jsem získal i ty jeho kontakty s Palasem. Ale on nám Palas nikdy nepomohl. Prodal nám podíl v Setuze, ale to mohl i kterýkoliv jiný ministr. To byla strategie přijatá už v roce 1994 za Luxe. Že minoritní podíly získají ti, kdo budou mít ve firmách majoritu. Prodaly se tak podíly v osmačtyřiceti podnicích. Stále se mluví o Setuze, ale ta nebyla ničím výjimečná. Snad jen tím, že byla poslední.
Dnešní vedení ČSSD z toho prodeje Palase obviňuje. A stálo ho to křeslo ministra.

Kontrolní otázka. Kdy se takzvaná tajná opční smlouva provalila? Loni v říjnu. Kdy byl Palas odvolán? Loni v květnu. Takže je to blbost. Vím přesně, jak to odvolání proběhlo. Na schůzce Grosse, Paroubka a Palase. Paroubek neřekl ani slovo a Gross Palasovi vyčetl, co o něm řekl na sjezdu, a že nepomohl Babišovi. Tak tam dali Zgarbu, jehož úkolem bylo, aby ty akcie Babišovi prodal. Nevěděli, že jsou už prodané.
Šéf Agrofertu Andrej Babiš má o Setuzu stále zájem?

Pořád by ji chtěl. Zrovna teď, v sobotu, jsme spolu jednali.
O prodeji?

Řekněme o spolupráci. Byla to širší debata. Babiš je divnej. Já se s každým vždycky dohodl, ale s ním je to těžké. On je na to roky sám a myslí si, že ho každý chce podvést. Měl taky vždycky v zádech policii. Vždycky si myslel, že si může dělat, co chce, že má všechno přikrytý. Nikdy neměl strach, že by ho vyšetřovala policie. Z toho je pak těžké vystřízlivění.
Hodně se napsalo o tom, že papírově nemáte žádný majetek a že v Setuze figurujete pouze jako poradce. Proč na rovinu neřeknete, že je to kvůli dluhu, který máte jako fyzická osoba u finančního úřadu? A kvůli vaší obavě z exekuce?

To tak úplně přesně není. Já se už někdy v roce 1994 rozhodl, že nebudu majetek hromadit. Tehdy byla divná doba. Motali se kolem mě divný lidi. A já jsem vlastně nikdy nic neměl. Jak říkal v roce ’89 už můj bývalý ředitel v Zelenině: Dobrý je věci užívat, ne vlastnit. S majetkem jsou jenom starosti.
Ale vy jste minimálně v té době vydělával spousty peněz. Přece se nevypařily.

Jako jestli jsem je někam převedl a schoval? Ne. Nic takového není. Nemám žádné účty v zahraničí. Já nemám ani účet v Česku. Vždyť se v tom policajti šťourají už pět let, takže kdyby něco existovalo, tak to dávno najdou. Ale po pěti letech zkoumání našla policie můj jediný majetek. Motocykl Jawa 50 Pionýr, rok výroby 1959. Takzvaný fichtl. Jezdil jsem na něm, když mi bylo patnáct. Udělali posudek a odhadní cena byla tři sta korun.
Ovšem do práce jezdíte prý v autech za šest miliónů.

Ne za šest, ale za dva osm. Samozřejmě je to hodně. Ale berte to tak, že mám nízký plat a drahé služební auto. Jiní lidé mají vysoký plat a levnější auta. Celkově ta firma zaplatí stejně.
Ta auta máte od lihovaru v Kojetíně. Ten vám také vyplácí mzdu pětadvacet tisíc měsíčně?

Tak nějak. Někdy je to víc a někdy míň. Ale já dostanu podle zákona jen životní minimum na sebe a na děti. Zbytek jde finančnímu úřadu.
Řekl jste, že nemáte bankovní účet. Jak ty peníze dostáváte?

Bankám nevěřím. Dostávám je na ruku. Tak je to nejlepší.
Prý ale máte smlouvu, že za prodej Setuzy dostanete nějakou velkou provizi. Tu asi na ruku nedostanete.

Podívejte, žádné smlouvy neexistují. Ty vztahy jsou velmi osobní a jsou založené na úplně něčem jiném než na smlouvách. Já říkám: Čím složitější smlouva, tím spíš se z ní dá vyklouznout. Lepší je podání ruky než nějaká smlouva.
Kam ty peníze dáte?

No přece finančáku.



O DLUHU FINANČNÍMU ÚŘADU

Jak vysoký ten dluh je? Dvě stě miliónů?

Myslím, že se to zastavilo na třiceti miliónech. Ale reálně to jsou tři milióny. To byl ten prapůvodní dluh, který jsem odmítl zaplatit.
Počkejte, ten původní dluh byl sedm miliónů.

Ne, to už byla fikce. Za rok 1992 jsem neodvedl tři milióny. A oni mi pak ještě dopočítali, že jelikož jsem podnikal i v roce 1993, tak jsem musel neodvést další čtyři. Tak vzniklo těch sedm milionů. Ale to už neodpovídalo realitě.
A proč jste v roce 1992 ty tři milióny nezaplatil? Neměl jste je?

To bylo z principu. Já v té době dovážel z Holandska jedlý olej značky Coreli. Tehdy ještě v českých obchodech slušné oleje nebyly. Jen takové ty v umaštěných skleněných flaškách. Takže jsem je začal dovážet, a to ve dvoulitrovým a litrovým balení. Pamatuju se, že se do kamiónu vešlo 24192 litrovek. A něco přes deset tisíc dvoulitrovek. Ale protože cena byla stejná, tak Holanďani psali na fakturu pokaždé: 24192 krát jeden litr oleje. Bez ohledu na to, jestli byl ve dvoulitrových nebo litrových lahvích. A za mnou najednou po roce přišel finančák a říká: vy prodáváte dvoulitrové lahve, ale nikdy jste je nekoupil. To znamená tržba rovná se zisk. A protože jsem ty lahve prodával po deseti korunách, tak počet lahví vynásobili deseti a z toho mi spočítali tu třímiliónovou daň. A já jim povídám: Počkejte, v tom případě mám x neprodaných litrových lahví. Takže to je zase moje ztráta. A oni odpověděli: To nás nezajímá, to je váš problém. My zkuomáme litrový láhve.
Jestli je to, jak říkáte, tak jste se měl ozvat. To je přece nesmysl.

To bylo marné. Tam v roce 1993 na finančáku na Praze 9 seděla taková bába, která mě neměla ráda. Já tam jezdil tehdy Mazdou 626, takže jsem jí možná lezl na nervy. Tak si řekla: Hajzl jeden, teď zaplatí. Do rozsudku napsali, že to vyměřili podle pomůcek, což byla taková nicneříkající formulace. A prakticky mně to znemožnilo se normálně odvolat. Protože proti čemu jsem se měl odvolávat, když to v rozsudku nebylo popsané? To je jako byste měl rozsudek, že jste se dopustil dopravního prostředku, ale nebylo tam, jestli jste jel na červenou, nebo byl ožralej. Takže odvolání zamítli a mně přišel výměr.
Nelitujete, že jste to přece jen nezaplatil?

Ne. Proč bych to platil? Mě to vůbec nezajímalo. Nejhorší je, že já jsem vždycky všechny dluhy zaplatil. Protože jsem podnikal jako fyzická osoba. Ostatní měli všichni ty eseróčka a akciovky. A zkrachovali s miliardovými dluhy. Po mně nezůstalo nic kromě toho finančáku. To byl ten problém, že jsem byl fyzická osoba. Zůstalo to na mě viset.
Nelze se ještě odvolat a tu věc vysvětlit?

Teď zkoumáme, jestli by nějaké opravné řízení přece jen nešlo udělat. Snad ano. A pak, já už deklaroval, že ten původní dluh jsem ochoten zaplatit. Někdy v roce 2000 vydal Sobotka nějaké prohlášení, že kdo zaplatí dlužnou daň, tak mu odpustí všechny ty nesmyslné sankce. To bylo podle mě chytré rozhodnutí. Mohlo státu vynést miliardy, protože spousta lidí by ty dluhy ráda zaplatila.
Proč to neudělali? Nebo proč jste to neudělal vy?

Řekl jsem finančnímu úřadu, že to zaplatím, ale ať mi dají potvrzení, že už po mně pak nebudou nikdy nic vyžadovat. A to odmítli. Řekli, že to sice ministr slíbil, ale že to odporuje zákonům a že by se napřed musel ten zákon změnit. Což nikdo neudělal.
Takže jste smířený s tím, že do smrti na vás ten dluh bude viset?

To snad ne. Já doufám, že až tam místo Sobotky bude nějaký rozumnější ministr, že se to vyřeší. To odpuštění úroků a penále by bylo pro stát správné obchodní rozhodnutí. Já jako podnikatel bych ho udělal hned. Když vám někdo roky dluží peníze, tak co je lepší? Dostat zpátky půjčené peníze bez úroků, anebo nemít nic a dál se nekonečně soudit?


O PODNIKÁNÍ V DEVADESÁTÝCH LETECH

Dluh u finančního úřadu je jen jeden váš starý problém. Pak je tu to dvanáct let staré krácení daně, za které jste byl loni v prosinci – zatím nepravomocně – odsouzen na dvanáct let.

To je podobná hloupost. My jsme tenkrát dali dohromady firmy s Provodem. Jeho velkoobchod a můj velkoobchod s těmi oleji. Tehdy mu někdo přivedl nějakého člověka, který údajně uměl všechno zařídit. Já se nechci vymlouvat a na nikoho tu vinu házet, ale já jsem tehdy podepisoval denně desítky smluv a faktur. Nezapomeňte, že se tehdy skoro všechno zboží platilo hotově. To byla šílená práce a odpovědnost. Já si pamatuju, jak jsem s šéfem sítě supermarketů Vít dokonce jezdil do Rakouska lyžovat, protože jsme se ho báli pustit samotnýho. Dlužil nám v jednu chvíli tři sta miliónů a to bylo hrozně peněz.
Jak to souvisí s tou kauzou?

Jenom chci říct, že jsem tomu tehdy nevěnoval vůbec žádnou pozornost. Podepsal jsem to formálně, protože ve stanovách jsme měli, že ty smlouvy musíme podepsat oba. Ale byl to Provodův kšeft a taky Provodovy peníze.
A ten člověk, o kterém mluvíte, to byl takzvaný bílý kůň?

Někdo to tak říká, já bych byl opatrnější. Žádný bílý kůň. My s ním udělali normální kšeft. On by to mohl dosvědčit, ale žije někde v Austrálii, kde provozuje restaurace a má tam farmu. A proč by se vracel a riskovaL, že ho tu zatknou?
Možná jste měl být opatrnější.

Z dnešní perspektivy se to zdá jasné. Ale nezapomeňte, že byla jiná doba. Podnikalo se úplně jinak. Cikán přišel do banky a řekl, že má na horách chalupu. Oni se ho zeptali: A jakou ta chalupa má cenu? On řekl: Já myslím, že tak čtyřicet miliónů. Tak my vám půjčíme třicet. Souhlasíte? A cikán musel podepsat papír, že ten dluh vloží do katastru nemovitostí. Ale možná tu chatu na horách vůbec neměl.
To asi trochu přeháníte.

Vůbec ne. Oni byli rádi, že můžou půjčovat. Mě si pozvali do banky a řekli: Pane Pitr, my vám půjčíme peníze. Dvacet miliónů? Nebo třicet? A já se jich zeptal, kolik chtějí úrok. Oni na to, že dvaadvacet procent. Řekl jsem jim: Pánové, ale já neprodávám drogy! Já prodávám potraviny a na těch dvaadvacet procent nikdy nevydělám. Nechápal jsem, že je to jenom jako. Že ty peníze nemusím vracet. To jsem byl ještě naivní blbec.
Zas tak naivní jste nebyl. To byste nevydělal tak velké peníze kšeftováním s rumem. To byl také nějaký fígl?

To bylo jednoduché. V Tuzexu stál rum míň než jinde, protože to byl podnik zahraničního obchodu a podle tehdejších zákonů neplatil spotřební daň. Takže já zašel za vedoucím Tuzexu a dostal od něj papír, na jehož základě jsem v Božkově nakoupil šestnáct kamiónů rumu. Za valuty. Oni byli šťastní jako blechy, protože měli marky nebo šilinky, za které mohli tehdy nakoupit v Rakousku nebo v Německu. To tehdy jinak nešlo. A já měl levný rum, který jsem rozvezl po republice.

Miloš Čermák, Milan Šíma


Kurzy měn
25,400
20,740
28,560
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře