nahoru

Rozhovor s Alanem Babickým

Andrej Halada5. ledna 2006 • 23:25

Přinášíme vám druhou část rozhovoru s ALANEM BABICKÝM (první, nazvanou Fair play bez rozhodčího, si můžete přečíst v tištěném Reflexu č. 1/2006), ve které tento hráč a trenér hovoří o golfu.



Jak byste popsal jednotlivé kroky v golfové výuce?

První krok je trochu se to naučit a pochopit, jak se to hraje. Druhý krok je koupit si vybavení. Jakékoli. Třetím krokem je získání certifikátu výkonnosti, tedy zelené karty - od jara 2006 to bude tzv. zkouška způsobilosti a tím pádem automaticky hendikep 54. Tohle stačí k tomu, abyste byl golfista. Všechno další, včetně členství v klubu, už je jen nadstavba.
Kolik dnes ty tři kroky stojí? Od bodu nula až po ten, kdy hraju golf.

Na získání certifikátu stačí dva až tři měsíce poměrně intenzivního tréninku. Převedeno do peněz je to zhruba 5 000 – 12 000 korun za výuku a trénování. V tom je vstup na driving range, půjčení hole, míčky atd. Druhý krok, vybavení – cokoli od 4 000 do 15 000 korun, pakliže to bereme jako základní výbavu. Boty, bag, to je dalších cca 5 000 korun. Dohromady je to asi 22 000 korun v průměru. A když pak přidám členství v tom „nejjednodušším klubu“, tedy v Centrální mimoklubové registraci, tak to je ještě 3 000 navíc. Celkem asi 25 000.
Co je největším problémem začátečníků?Pokud jsou středního a vyššího věku, mají často tendenci dělat si techniku příliš složitou. A druhá věc – ti, co ještě nehrají, mají pocit, že je to strašně drahé. Aniž by přesně věděli, kolik co stojí. Téhle zdi z neznalosti se bojí.
Má v začátcích tréninku někdo výhodu? Třeba díky věku, přirozenému nadání?

Snadnější to mají ti, kteří jsou zvyklí hýbat se, mají dobrou koordinaci pohybu a ovládají své tělo. Například profesionálního tanečníka naučíte dobře švihnout holí během dvou hodin. Je to pro něj kus choreografie. Druhou věcí je, jestli se při tom ladném pohybu taky dokáže trefit do míčku. Věk sice tak moc nerozhoduje, ale pohybové stereotypy se vyvíjejí do dvaceti pěti let. Děti a mladí se učí intuitivně, dospělí nad tím už moc přemýšlejí. Dospělému posunete při držení hole palec o dva centimetry a jeho to rozhodí. S dětmi děláte psí kusy, ale ony to pořád dobře trefí.
Jak ze začátku vůbec trénovat?

Podle toho, jaký jste typ člověka. Pro některé typy je lepší individuální výuka, pro jiné skupinová. Individuální je dražší, ale zase máte pocit, že výuka je intezivní. Skupinu upřednostňuje ten, kdo nemá rád, když se na něj upne pozornost. Jeden hráč a jeden trenér, to může být pro někoho náročná psychologická situace.
A intenzita tréninku?

V zásadě stačí sejít se s trenérem jednou za týden, za čtrnáct dnů, jinak trénujete sám. Frekvence vašeho vlastního tréninku je dvakrát týdně. Tomu říkám středně intenzivní. Je to jako s angličtinou nebo fitnesem. Zásadní ovšem je, aby člověk, který stojí na drivingu, věděl, co se vlastně učí. Aby měl ponětí o fyzikální zákonech, proč ten švih je takový, jaký je. A důležitá je i teoretická příprava, je potřeba vysvětlit například to, že ze 72 úderů za kolo jich je zhruba 36 vzduchem a 36 při patování po zemi. Takže dotyčný pak nediskutuje o tom, když mu řeknu, že jdeme na patování, zatímco zkoušení drajvů počká.
Jak se samotný trénink dělí?

Jsou tři fáze. Nácvik pohybu je ta první. Pak je trénink – nacvičený pohyb je uplatněn na golfový míč, aby vyprodukoval určitý typ rány. A třetí fáze je herní trénink, kdy máte vybrat, kterou hůl vezmete a který typ rány uplatníte. Optimální je předat hráči kus té techniky a pak ho poslat, ať si to zkouší sám dělat. Je ovšem ještě soutěžní hra, kdy se do toho všeho přidává tlak. Tam už není žádný nácvik ani trénink, k technice se přistupuje jako k hotové věci.
Jakou roli hraje při hře vybavení – tedy hole?

Vybavení má menší vliv, než se všeobecně myslí. A má vliv podle toho, v jaké jste výkonnostní kategorii. Na začátku máte mít takové hole, které jsou vám pohodlné. Klíčovou roli tu hraje shaft, neměl by být moc tvrdý. V kategoriích, kdy hráč má určitou techniku, tedy od hendikepu 25 a níže, tam už má smysl uvažovat o různých holích. Jestli třeba nevynechat dlouhá železa, jestli vzít hybrid, kterou wedžku, která dřeva…
Nejsem zastáncem toho, že některé hole by lidé neměli trénovat. Kdysi jsem si taky vybudoval vůči určitým holím bariéru a nebylo to dobře. Důležité je všechny hole zkoušet, trénovat a nebát se jich. Nicméně když hraju na turnaji, tak pokud to s nějakou není procentuálně dost spolehlivé, raději ji nehraju.
A co drivery? Cenově přemrštěné, výsledky se s nimi nedělají…

To je tím, že výrobci moc dobře vědí, na co rekreační hráči kladou důraz. Chtějí být dlouzí za každou cenu. Dobrý hráč ale především chce, aby mu seděly hole, které jsou důležité pro skórování: wedžky a patr. Pokud vám patr vyhovuje, ale je drahý, přesto do něj investujte. Skutečnou cenu driverů vždycky odhalí zlevňování loňských a předloňských modelů. Namísto pěti set dolarů stojí stovku. Když vidím marketingové heslo „S tímhle driverem budete okamžitě o 10 metrů delší“, tak je to pravda jen pro výborného hráče s konzistentním švihem. Když ale s driverem nezasahujte pravidelně fairwaye, je vám těch deset metrů navíc k ničemu. Přesnost hry vám žádný driver, i kdyby stál milion, nezajistí.
Jací jsou hráči v Česku?

Dají se rozdělit do mnoha skupin. Například jsou ti, kteří mají velmi dobrou techniku a neumí ji využít. A naopak jsou hráči s dobrým softwarem v hlavě, které zklame jejich technika. Je také skupina hráčů s dlouhými ranami, kteří padají do pasti mylného dojmu, že tyhle rány určují výsledek. Ovšem výsledek určuje to, kam jejich rána dopadla. Myslí si, že zahrají birdie, pokud se co nejvíc přiblíží grýnu, jenže o šanci na birdie se připraví tím, že často končí jinde než na fairwayi. Jejich dlouhé rány nemají tu percentuální spolehlivost, kterou by měly mít. V jamkové hře to možná jde, ale ne ve hře na rány, nebo na stableford. Tam je potřeba být konzistentnější, hrát klidnou hru, která poskytuje základ pro skórování. Spousta amatérů se taky pořád tlačí dopředu. Dobrý hráč hraje první ránu pouze tam, odkud má rozumný a bezpečný přístup do grýnu. Stačí mu hrát třeba ze 130 metrů k vlajce, nemusí to být hned 50 metrů. Jde o to sebevědomí, že i z těch 130 metrů to zahraju přesně. Navíc rána plným švihem do grýnu je vždy dlouhodobě spolehlivější než necelý švih z těch 50 metrů.
Jak je to s psychologií u rekreantů?

Je jedna velká skupina, která má ohromné ambice a neumí je využít. Snaha místo aby jim pomohla, tak je první čtyři, pět jamek totálně svírá. Naloží na sebe obrovský tlak, protože si řeknou: „Dneska je krásné počasí, hraju firemní turnaj na úžasném hřišti, tak to musím zahrát, snížím hendikep.“ Naopak profesionálové nejčastěji říkají: „Nevím, jak to dneska půjde. Budu se snažit neudělat hlupé chyby a budu čekat na příležitost.“ V tom je obrovský psychologický rozdíl.
Další kategorií hráčů je „honící pes“. Tomu otevřete vrátka a on bezhlavě vyletí na hřiště s tím, že ho rozstřílí. Vytahuje driver bez ohledu na to, na jaké jamce je. Tihle lidé nerozumí designu hřiště, nechápou, že každá jamka vyžaduje jinou taktiku.
Existují i hráči, kterým je jedno, že několik jamek škrtnou, hlavně že zahrají dva, tři pary a jedno birdie. To je špatně. Já se snažím své klienty přesvědčit, aby hráli konzistentně. Tedy například hrát všude bogey. Anebo doublebogey, když jsou začátečníci, mají hendikep 36. Nechápu ani ty, kteří hrají jen kvůli pár ranám, o kterých můžou v klubovně povídat. „Hrál jsem šrot, ale na devítce jsem dal úžasného drajva.“ Často si pletou golf s krasobruslením, kde rozhoduje umělecký dojem. Můj přístup byl vždycky opačný: výsledné číslo je hlavní, kudy a jak jsem se k němu dostal, to je vedlejší.
Dá se psychologie hry naučit?

Dá. A je to hodně důležité, protože psychologická stránka má vždycky vliv. Tím větší vliv, čím menší máte hendikep. A má strašný vliv i na rychlost snižování hendikepu.
Trénuju spoustu lidí, kteří mají dobrou technickou úroveň, ale neumí skórovat. Dobré skóre je schopnost propracovat se hřištěm od první do poslední jamky, přičemž neděláte nevynucené chyby a vyhýbáte se tomu, co by vás mohlo rozhodit. Víte, kdy zariskovat. Průměrný amatérský hráč často tuhle míru neodhadne. To je ta hráčská intuice - riziko je ještě únosné a odměna adekvátní. I spousta našich špičkových amatérských hráčů má v tomhle velký prostor ke zlepšení. U nás se dost klade důraz na techniku švihu, ačkoli skóre je produkt techniky, mentální odolnosti, systematičnosti a strategického uvažování. Když po trenérovi české reprezentace, Angličanu Keithu Williamsovi například někteří hráči chtěli, aby jim něco řekl ke švihu, tak jim odpověděl: „Váš švih je v pořádku, je srovnatelný s těmi, kteří mají špičkové výsledky. Je to jen ve vaší hlavě.“
Jaká je úroveň trénování u nás?

Dobře se rozvíjející… Z pohledu žáka je vždycky důležité, aby od trenéra měl stanovený cíl. A pak je důležité sledovat, jestli výuka k tomu cíli nějak směřuje.
Co nabízí váš Ingolf oproti jednotlivým trenérům navíc?

Komplexnost výuky a dalších služeb. Nabízíme fyzioterapeutické služby, fitness, knihovnu, videotéku, dietologické služby a další. Ingolf pokytuje nejen výuku techniky, ale běžnému rekreačnímu hráči se dostane i všeobecné a odborné povědomí o golfu. Mě vždycky přišlo, že na golfu je zajímavá nejen ta hra, ale všechno okolo. Měli byste vědět něco o pravidlech, historii, etiketě, psychologii, vyznat se v golfové infrastruktuře. Úplný novic se doví třeba i to, jak se přihlásit na turnaj. Začátečník dostane na začátku od všeho trochu, odchází jako osoba znalá, dobrý hráč dostane jen to, co mu chybí. Některé hráče nevyučujeme techniku, ale třeba jen mentální stránku. Naučíme je rozumět designu hřiště, naučí se ovládat při dlouhodobém výkonu sebe sama, zvládat neúspěch i úspěch. Posilovat či potlačovat některé stránky své osobnosti tak, aby to odpovídalo potřebám spolehlivého skórování.
Architekt golfových hřišť Jiří Velden v Reflexu před dvěma lety řekl, že u nás je golf teprve na prvních metrech v závodě na sto metrů. Uběhl už o kus dál?

Podle mě to není závod na sto metrů, to je maratón se vším všudy. Je to v nadějném stavu. Golfu se daří dobře, ale je potřeba, aby se vymanil z dětských nemocí. Například aby se dostal do výuky na školách, aby byl tímhle zrovnoprávněn s fotbalem, tenisem, squashem… Je potřeba mít hráče, kteří budou vzorem, prospělo by více placených funkcionářů. Bylo by fajn, kdyby média psala o golfu objektivně a bez faktických chyb. Když bulvár pořád píše, že se „na grýnu sešly celebrity“, tak to je nejen fakticky špatně (oni se totiž sešli na hřišti), ale i z hlediska image to budí zkreslující dojem. Běžná populace se taky domnívá, že v golfu se točí ohromné peníze. Mnohé firmy sice pořádají turnaje, ale peníze na výstavbu kvalitních hřišť nebo rozvoj jiných částí golfového odvětví moc nejsou. Hřiště přitom není o nic výdělečnější stavba než třeba hokejový stadión. A úplně absurdní mi vždycky přišlo, když se mě lidi ptali: Ty hraješ ten golf, kolik za to máš peněz? Říkával jsem: Žádné, já jsem amatér! A oni nechápali.

Andrej Halada


Kurzy měn
25,760
22,240
29,320
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější