Pamětníci už asi pamatují čím dál méně, mohli by si ale ještě pamatovat nebo vydolovat z nepříliš vzdálených hlubin paměti, že v první polovině devadesátých let vycházela na jižní Moravě revue BOX (neboli Box). Vydával ji básník Jiří Kuběna, snažil se jí vtisknout ráz mírně exkluzivního časopisu - a Box byl tehdy zpestřením naší kulturní scény. Pak ale zanikl a sešel z mysli.
Leč všem z mysli nesešel, a tak není divu, že se dlouhá léta hledaly možnosti, jak vydávání revue obnovit - až jednoho krásného letošního dne Box poznovu přišel na svět. Byť je řádně očíslován, zdání však klame a s někdejším literárním periodikem má nový Box na první pohled pramálo společného: vždyť se honosí i novým čtvercovým formátem. Má v plánu vycházet dvakrát ročně, jde ovšem o typický almanach, o literární sborník, jehož zaměření a složení autorského okruhu pozoruhodně spojuje, zjednodušeně řečeno, undergroundovou generaci s literáty z okruhu duchovní tvorby. Editorem je výrazný brněnský básník Jaroslav Erik Frič; titul vyšel v nakladatelství Vetus Via, o něž Frič dlouho pečuje - a úplný název zní "Box pro slovo-obraz-zvuk-pohyb-život". Součástí edice je i cédéčko s Fričovou skladbou Jsi orkneyské víno (v autorově přednesu), jejíž sugestivní text nalezneme také ve vlastním čísle. Chloubou této publikace jsou neznámé zápisky Matěje Lukšů o posledních letech Otokara Březiny, jakož i profil výtvarníka Libora Krejcara nebo anketa s názvem "Co je spirituální poezie?" Tady narazíme i na teologické meditace, ale též na kategorické výroky (např. J. Hutky či R. Kopáče), že totiž poezie je jenom jedna, bez popisu - a to buď dobrá, nebo špatná.
Nebuďme však na tvůrce Boxu přísní, právě naopak: publikace je de facto nadmíru sympatickým čtením o literatuře (dokonce i s trochou literatury: kromě Fričovy poémy tu zaujmou především povídky ostravského Jana Balabána). Pochybnosti však vyvolává nadbytečné přetiskování starších materiálů, třeba z katolického tisku nebo z antikvárních kuriozit, třebaže se tím asi má přidat Boxu na čtivosti. Lze se dát do pře s kritickými tvrzeními: například Jaromír Slomek není vědec, nýbrž deníkový novinář, recenze pamětí Mojmíra Trávníčka nepřináší skoro nic než výpisky z četby - a kritik pod šifrou "mha" se jednou děsí insitní básnické tvorby, podruhé nehorázně přeceňuje veršování Zena Kaprála; navíc se naivně vyznává z víry v "teritoriální výjimečnost básnické Moravy". Asi jednou zařadí mezi Moravany i Holana, Reynka, Ortena, Koláře, Diviše, Juliše, Šiktance, Kabeše... Box je určen specifickému okruhu čtenářů, ale zároveň platí, jak se píše v tomto "spirituálním" almanachu, že "zdařilá píseň může býti i dnes potěchou všem". Kéž by Box byl i nadále zdařilý a ještě zdařilejší - a hlavně aby se nepřestal objevovat! Jde totiž o neobyčejně kultivovaný sborník.
