nahoru

Úterý 29. dubna

Frank Anne29. dubna 2003 • 10:44

I já jsem pomíjivý. Žofie skončila sama, ale i tak se Tajné deníky ruší úplně. Měl bych se tu asi rozloučit, a ačkoli jsem proti jakýmkoli konvencím, tak se ještě dnes ozývám naposled v tyto bilanční časy. A i já se pokusím shrnout své dojmy s psaním deníků, jakousi závěrečnou řeč obhajoby, rozsudek je na vás.


Předně souhlasím s Žofií, že přece jen deník tady není skutečný deník. I já jsem si kolikrát kladl otázku kam až jít. Někdy před rokem jsem napsal takový real-deníkový záznam, psal jsem proud myšlenek, chtěl jsem vše ze sebe vypsat, psal jsem a psal, když v tom se mi z nosu spustila krev, ukápla na papír a já jen koukal a nechal jsem jí kapat. V tu dobu jsem maloval abstraktní děsivý obrazy, a tak jsem pomalu tu krev začal roztírat po tom papíře, vytvořil jsem tam děsivý tvary, který neměly tvář, ale přece se tak šklebily… Pokud někdo pochybuje o mojí duševní diagnóze, tak ať na to zapomene, jde jen o deprese. Když je člověk na dně není to zkrátka romantický… Ale vraťme se. Dejme tomu, že to byl ten pravý deník, je však otázka, zda je vůbec možné něco takového publikovat, ani já to nemohl číst. Takže deník Franka Anneho prostě nebyl a ani nemohl být deník Franka Anneho.
Ladění deníku však asi nakonec přece jen o mně něco prozradilo, to nejde zpochybnit, možná víc, než kdybych se deník snažil psát popisným způsobem. Řekl bych, že jedna moje hlubina duše zůstala utajena a já se o ní jen tak lehce otíral těmi svými příběhy, za které jsem se někdy schovával. Na druhou stranu je faktem, že i já jsem se o sobě při psaní deníků něco dozvěděl, což mě překvapilo.
Upřímně řečeno otázka je, zda si nekladu moc vysoké nároky na to, jaký deník by to vlastně měl být, jak by měl vypadat. Nevím jak Žofie, já jsem začal psát později a vlastně žádné zadání redakce jsem neměl, tak jsem se tím prokousával sám. Přitom jsem zohlednil jen slovo „tajný“ a taky srdce (v jednostránkové verzi webu). A psal jsem, jak jsem psal. Snažil jsem se vyhnout různým „módním“ trendům tzv. bloggování. Proto jsem se zde nepokoušel psát názory na všechno společenské dění, od toho tu byli jiní, jistě kvalitní redaktoři. Tomu jsem se záměrně snažil vyhnout. Stejně tak jsem se chtěl vyhnout tomu, abych psal o tom, co jsem si dal k snídani a koho jsem potkal na ulici. Spíš jsem psal o tom, co se mi honí v hlavě. Jednomu člověku kdesi. A vůbec kdo ví, jak to vlastně bylo, co když ani žádný Frank Anne nikdy neexistoval?
Tak se tedy loučím, deník mě zastihl v době těžkých časů, proto nebudu popírat, že mě udělalo radost, že se našlo pár čtenářů, kterým se deník líbil. Takže zasílám srdečné pozdravy do USA Danovi (tak jak je to s tou Pepsi nad street?), Mabus do Paris (to mám bejt furt v hajzlu?), Charonovi 21 (tak jak to je, když nelze spolu ani bez?), pochopitelně Fabianne (nemůže přece jen vůl zdrhnout ze stáje do Oklahomy?, viz. níže) a dalším.

Na závěr tu mám ještě deník ze včerejška, abych to svoje putování dokončil tím, co jsem psal, tedy deníkem.

Včera jsem nemohl usnout. Bylo pozdě v noci, otočil jsem kazetu. Poslouchám zrovna Leaving Hope od NIN a najednou jsem si vzpomněl na minulé jaro. To jsem byl bez M. Taky jsem nemohl spát, bylo to někdy okolo druhý v noci, poslouchal jsem taky Leaving Hope a všechny naděje mě opouštěly. Ležel jsem v posteli a přesto, že jsem měl v sobě druhý prášek na spaní, tak nic, naopak, mozek byl plný myšlenek.
Vzpomínám si, že jsem dostal chuť na cigáro. Kupodivu jsem si nezapálil v posteli, většinou jsem totiž neměl sílu se zvednout. Šel jsem na balkón. Tam jsem bohužel šlápnul do svého obrazu, který jsem tam dal uschnout, ale dlabal jsem na to, pokuřoval jsem a pak jsem uslyšel první ranní ptáčky, jak zpívají. To mě neuvěřitelně deptalo, vše se probouzí do nového dne, jen já….Asi už bylo dost k ránu.
Zas jsem si lehnul, a najednou jsem začal formulovat dopis M. Vymyslel jsem pár osudových vět:
„Udělám vše pro naší lásku,
budu bojovat proti sobě,
proti tobě,
proti nám,
za nás.“

Závěr deníku tedy zní velkolepě, aspoň pro mě. Jo, jsou to zpochybnitelné věty, nevím, zda jednoznačně pozitivní, ale to každá osudová myšlenka, ne?
A vůbec, je ještě jedna možnost, nevím totiž, zda někdo docenil a docení závěr Kafkova románu Amerika (chcete-li Nezvěstný). Jde o přírodní divadlo v Oklahomě, tam totiž berou každého, rozumíte? Všechny! Chápu, proč Kafka román nedokončil.
Tak sbohem, třeba se ještě setkáme, tam na nádraží....v OKLAHOMĚ!

Frank Anne


Kurzy měn
25,540
21,650
28,580
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře