Šestý týden v Indii. Je až strašidelné, jak jsem si na tuhle zemi zvykla. Uvědomila jsem si to, když se v penziónu, kde bydlím, ubytovával mladý evropský pár. Byli ze Švédska...
Šestý týden v Indii. Je až strašidelné, jak jsem si na tuhle zemi zvykla. Uvědomila jsem si to, když se v penziónu, kde bydlím, ubytovával mladý evropský pár. Byli ze Švédska a v Indii museli být krátce, protože měli takový ten výraz někoho, kdo nechápe, jak je něco takového jako Indie vůbec možné.
Používali asertivní západní fráze jako: „Toto je ale naprosto neakceptovatelné.“ „To není profesionální.“ „Na webu píšete, že váš penzión je luxusní ubytovací zařízení.“ „Z telefonu na pokoji nejde volat.“
„Sir, íz OK,“ opakuje vedoucí penziónu. „Íz no problem.“
„Pro mě to ale je problém, protože si potřebuju zavolat,“ říká Švéd.
„Íz OK, sir. No problem,“ opakuje vedoucí.
A takhle to pokračovalo ještě několik minut. Potom to Švéd vzdal a třísknul za sebou dveřmi. Nemůžu říct, že bych si celou tu konverzaci škodolibě neužívala.
Ještě si pamatuju těch prvních pár týdnů v Indii, kdy jsem měla pocit, že jsem se ocitla v naprosto neracionální zemi, kde otázky, která pokládám, generují odpovědi, které s nimi vůbec nesouvisí. Často jsem si vzpomněla na historku kamaráda z Prahy, která mě svého času strašně pobouřila. Jezdil totiž do Indie často služebně a jednou ho na letišti v Dillí úslužní, ale ne příliš efektivní, pracovníci za přepážkou, vytočili svými úsměvy a odpověďmi „to není problém“ natolik, že mu ve stavu největší frustrace praskly nervy a vylil jednomu z nich na hlavu celý kelímek Coca-Coly.
Po týdnu v Indii jsem už trochu dokázala pochopit, jak tu můžou jinak zcela normálnímu člověku naprosto vypovědět nervy.
Když opustím klimatizovanou příletovou halu letiště, okamžitě se na mě nalepí někdo, kdo mi chce něco prodat, něco vyžebrat nebo si aspoň na mě sáhnout. A Indové sahají opravdu rádi. Když mi poprvé na ulici postarší chlápek z ničeho nic sáhl za zadek, došlo mi, proč mají v indickém metru zvláštní vagóny pro ženy a zvláštní pro muže. K tomu ten hluk, ten zápach, ta chudoba, ty nekonečné lži a samozřejmě „no problem“ - to není pro každého.
Prostě, tomu Švédovi jsem rozuměla. Zároveň jsem mu chtěla poradit: „Když budeš vždycky očekávat, že nikde nefunguje nic, tak nebudeš zklamaný.“ Když dopředu očekáváte, že to, čemu v Indii říkají „luxusní ubytování“ bude přinejlepším průměrné, že internet fungovat nebude (i když vám ho slíbí) a že, když je někde napsáno „filtrovaná voda“, rozhodně tomu nemůžete věřit – pak je Indie plná příjemných překvapení. Někdy totiž ten internet funguje a pak vám to udělá neskutečnou radost. Jenže to nemůžete říkat někomu, kdo si těžce šetřil na dovolenou a čekal, že si to fakt užije.
Spousta lidí se mě ptá, jak zvládám tu chudobu všude kolem. Je to náročné. Žádný dokumentární film vás na to nepřipraví. Vidět ty špinavé, urousané děti, které by měly být ve škole, ale místo toho je rodiče posílají žebrat, to je asi nejhorší. Před pár dny mi na okno taxíka zaklepal muž, který měl místo rukou dva pahýly dalších nohou. Strčil mi ty „nohy“ okýnkem dovnitř taxíku a žebral o peníze. Co se v takové situaci dá dělat? a) dát mu peníze, b) předstírat, že jsem si nevšimla toho, že mám vedle hlavy najednou dvě chodidla, c) připomínat si v ataku úzkosti, že Indie je jednou ze světových velmocí a rozbrečet se, d) usmát se, popřát mu hezký den a rozdělit se o svačinu?
Místní však nevnímají zdejší chudobu jako něco nespravedlivého. A to jak ti chudí, tak ti bohatí. Indové totiž věří v minulé životy a karmu a několik z nich mi kladlo na srdce, ať se necítím provinile proto, že jsem o tolik bohatší než oni. Prý jsem v minulém životě musela udělat něco hodně dobrého, že mi bylo dáno být tentokrát bílá a bohatá. To mě sice na chvíli uklidnilo, ale už jsem se nepídila po tom, jak se stejnou logikou dá vysvětlit to, že jsem ve 29 letech dostala rakovinu.
Indie ale není jen beznaděj a tragédie. Včera jsem třeba potkala chlápka, který byl zřejmě nejšťastnějším člověkem, kterého jsem kdy potkala. Potřebovala jsem autorikšu, neboli tuktuk, a on se nabídl, že mě odveze a ještě trval na tom, že se musíme stavit za rohem na samosu. Jmenoval se Thiriudarisingh nebo něco takového, ale navrhl, že mu mám říkat Bobby. Bobby, který jezdí tuktukem po Dillí s MP3 přehrávačem v uších a tancuje do toho bollywoodské tance, se mě snažil přemluvit, abych tancovala s ním. Já jsem se mu zase snažila vysvětlit, že opravdu není nutné, abych na sebe poutala víc pozornosti, než už takhle poutám. Protože jedna věc je být vysoká a blonďatá, ale druhá věc je být vysoká, blonďatá a tancovat v tuktuku bollywoodské tance.
Bobby byl sice zklamaný, ale hned přišel s jiným návrhem: „Madam, pojďte, budeme letadla.“ Bobby spustil ruce ze řídítek a mával upaženýma rukama jako pták. To už jsem odmítnout nemohla. Brzy po tom, co jsme začali předstírat, že jsme letadla, se ale z tuktuku začalo kouřit a uprostřed dálnice chcípl. Bobby mě poprosil, abych šla řídit, zatímco on nás odtlačí. Tlačil asi kilometr, přičemž opakoval „jsem velice silný muž“ a hystericky se přitom smál. Na schůzku jsem přišla o hodinu později a ani jsem z toho nebyla nesvá. S Bobbym jsme se ještě stavili na čaj. Racionální to asi nebylo. Profesionální už vůbec ne. Ale kolikrát za život se vám naskytne příležitost vidět dospělého muže, který se pořád umí radovat tak opravdově jako čtyřleté dítě?
Autorka je spolupracovnice redakce, cestovatelka a publicistka. Pro Reflex.cz připravuje pravidelnou rubriku POHLEDY ZVENKU.
