Kolem světa: Transformace v Indku

Do jejich Šody Laury, jak říkají škodovce, se nás nalodilo sedm, včetně dvouletého syna, který seděl na klíně mamince na předním sedadle, samozřejmě (jak jinak) bez pásu. Ačkoli do těchto končin světa se zřejmě ještě nedostal ten staromilský řetězový mail o tom, jak děti, které se narodily v roce 1965 (nebo kdy to bylo) v podstatě vůbec neměly přežít, protože neexistovaly pásy a helmy a rodičovská paranoia, několikrát jsem si na něj vzpomněla. (Tímto bych chtěla požádat všechny své kamarády a známé, aby mi ten mail přestali posílat.)

Kromě škrábnutého blatníku při parkování jsme cestu přežili. První transformační problém nastal okamžitě, když se na mě v obchodě s indickými sárí podívali. Sárí je v podstatě bolero a kus dlouhé látky, do které se Indky zamotají tak, aby nečouhaly žádné sexy části těla, kromě zad a kusu břicha. Většina sárí je vyráběna na postavy od 150-160cm. Já mám 178. Prodavač zakmital hlavou, tak jak to umí jen Indové: doprava doleva nahoru dolů simultánně, což může podle kontextu znamenat „ano,“ „ne“ i „možná.“ V tomto případě to zřejmě znamenalo: musíme ušít sárí na míru.


To ovšem nakupování značně zkomplikovalo, protože začala hodinová přehlídka zamotávání mě do látek, přičemž celá rodina seděla přede mnou a dávali palec nahoru nebo dolů. Nakonec se usnesli na kombinaci červené a zelené, protože v Indii platí čím pestřejší, tím lepší.

Pak přišel problém boty. V Indii je těžké sehnat něco většího než 39, což je pro nás – dámy s velikostí bot transvestitů – nelehká záležitost. Tak jsem si koupila fajnové leštěné sandály, které jsou sice o číslo menší, ale zato mají vepředu spoustu blýskavých sklíček. Rodina se shodla na tom, že sárí je dlouhé a nebude vidět, že mi čouhá pata.

A to jsem ještě před sebou měla akci náramky. Každá Indka musí mít celé předloktí plné náramků, aby hezky cinkala, když jde po ulici. Jak se dalo čekat, Indky mají nejenom menší nohy, ale i drobnější ruce, tak jsem si musela namazat celou ruku krémem, abych ty náramky na zápěstí dostala. Ale podařilo se. Bohužel se ale ukázalo, že náramky neladí přesně s tónem zelené a červené, takže jsem musela zkusit několik dalších sérií, než jsme to trefili. Když na mě aranžovali ostatní zlato-zeleno-červená cinkrlátka a bindi na čelo, už jsem začínala vypadat jako vánoční stromeček. Tolik cetek jsem na sobě měla naposledy na gymplu, když jsem měla hippies období a věšela si na krk různé věci, včetně náhrdelníku ze žaludů.

Když už jsem si myslela, že mám transformaci za sebou, rodina navrhla, že mě vezmou do salonu, kde ten proces dokončí. U kosmetičky jsem pochodila dobře. Líbilo se jí mé tetování hennou na rukou a taky si pochvalovala moji bílou pleť, ačkoli na mě z nějakého záhadného důvodu použila o dva tóny tmavší make-up, který jsem pak musela dlouze překrývat světlejším pudrem. U kadeřnice to bylo horší. Jen co vzala do rukou hřeben a projela mi vlasy, zavrtěla hlavou a konstatovala: „Vždyť vy nemáte skoro žádné vlasy!“
Jo, holka, „skoro žádný vlasy“ mají skoro všichni lidi u nás v kotlině, snažila jsem se jí vysvětlit.
„A vy z toho chcete udělat drdol?“ chtěla vědět.
Zakmitala jsem hlavou doprava doleva nahoru dolů simultánně. Myslím, že to pochopila, protože si donesla ten největší lak na vlasy, co tam měli.

Pokračování příště...

---

Autorka je spolupracovnice redakce, cestovatelka a publicistka. Pro Reflex.cz připravuje pravidelnou rubriku POHLEDY ZVENKU.