Kolem světa: Trochu jako Česko circa 1995

Zastrčila jsem své okopané pohorky hluboko pod stůl a naaranžovala bílý ubrus tak, aby nebylo vidět, že mám na kalhotách suvenýr z Afriky v podobě fleku, který nejde vyprat.
Kumar, jako reprezentant rostoucí indické nouveau riche (neboli třídy „nově bohatých,“), měl naopak na sobě jen věci, které přesně korespondovaly s jeho postavením ve společnosti: košili s velkým logem Polo Ralph Lauren, džíny okatě Diesel-ové a špičaté kozačky z krokodýlí kůže, které si dovezl minulý rok z Austrálie. Kolem krku měl kostkovanou šálu Burberry, i když venku bylo 22 stupňů. Zkrátka, oba jsme vypadali trapně.

Kumar mi připomněl devadesátá léta v Česku. Pamatujete ještě, jak si lidi v Adidas teplákovkách dobrovolně lepili značky autorádií na zadní sklo aut? Dnešní, rapidně se rozvíjející Indie vůbec v lecčems připomíná postkomunismus. Například ubrousky, které jemností materiálu připomínají středně hrubý šmirglovací papír. O toaletním papíru ani nemluvě. Touha mít drahé auto předtím, než mít slušné bydlení. Billboardy všude, kam oko dohlédne. Televizní reklamy, ve kterých ženy v domácnosti extaticky poletují kolem nových kuchyňských spotřebičů. Lamentování nad tím, jak konzumní kultura ničí tu místní. Vize Západu jakožto party bohatých lidí, kteří mají tolik peněz, že jim nebude vadit, když je někdo ošidí. Krásné mladé holky se staršími slizkými muži. Extrémní nadužívání slova „moderní,“ zejména v těžce nemoderních kontextech. Nestoudné civění na každého, kdo vypadá jinak. Jiné ceny pro místní a jiné pro turisty. Pizza s kečupem.

Ještěže už jsou ty doby za námi, říkala jsem si, když jsem se tak dívala na Kumara. Známý známého mi na něj dal kontakt a řekl mi, že Kumar mi ukáže, jak žijí opravdoví Indové. Čekala jsem, že si spolu dáme kari v nějaké zapadlé restauraci, jenže Kumar měl jiný plán. Chtěl mi ukázat, jak žijí opravdoví Indové jeho společenské třídy, ne ti špinaví otrhanci z chatrčí, které stále ukazují západní televizní stanice. Tak jsme seděli v luxusním hotelu, kde stála láhev vína zhruba tolik, kolik si vydělá průměrný indický dělník za rok, a jedli předražené tiramisu. On zbohatlík z Indie, já trhan z polozápadu. Ale i přes moji neperspektivní image se ke mně číšníci chovali úslužněji než k němu. Bolestný přežitek z dob britské kolonizace. I když nemáte peníze, pořád vám stačí být bílý a hned působíte důležitě.


Po třech měsících na cestách (s jedním zavazadlem) se mi nechtělo s Kumarem pouštět do dlouhých, únavných konverzací o tom, proč s sebou nemám lodičky a kostým, že je možné investovat peníze i jinam, než do drahých značek, že existuje něco, čemu „my na Západě“ říkáme pohodlí a že z trička Polo Ralph Lauren se na Západě už málokdo rozsype obdivem. Slušnost mi navíc nedovolila navrhnout mu, že kdyby si nechal vytetovat na čelo logo Versace a měl blikací naušnice, mohl by vypadat úplně jako chodící Times Square. Raději jsem mu pochválila mercedes. A jestli jedna věc funguje spolehlivě všude na světě, tak je to tahle: lidi, kteří mají mercedes, mají rádi, když jim lidi chválí mercedes.

---

Autorka je spolupracovnice redakce, cestovatelka a publicistka. Pro Reflex.cz připravuje pravidelnou rubriku POHLEDY ZVENKU.