Vždycky jsem si myslela, že české silnice jsou pozvánka do pekel. Ale od chvíle, kdy jsem dorazila do Indie, jsem si uvědomila, že Češi jsou vlastně velice mírumilovní a ohleduplní řidiči.
Vždycky jsem si myslela, že české silnice jsou pozvánka do pekel. Ale od chvíle, kdy jsem dorazila do Indie, jsem si uvědomila, že Češi jsou vlastně velice mírumilovní a ohleduplní řidiči.
Na druhou stranu, kdyby se na dé-jedničce v provozu motali i pěší, kola, sloni a krávy, možná by se to vyrovnalo.
Pozoruhodní jsou indičtí taxikáři. Nikdy nevědí, kde co je. Což jim vůbec nebrání v tom, aby vám okamžitě řekli, kolik cesta bude stát. Teprve až po tom, co na vás vybalí „200 rupiií“ a sedíte v autě, se zeptají, kam že to vlastně pojedeme. Někdy ošidí sami sebe, někdy vás. Zpravidla vás. Pak následuje oslovení několika jiných taxikářů a kolemjdoucích a zjišťování, kde že ten který hotel je, a to i když je úplně v centru. Mému taxikáři, Maneshovi, trvalo asi deset minut nashromáždit dost informací o trase a cíli. Dalších pět minut mu trvalo to auto nastartovat.
Indický taxík je něco mezi elegantním anglickým černým taxíkem a trabantem. Sedačky jsou tvrdé, bezpečnostní pásy nejsou, auto je hlučné, brzdy skřípají, ale na tom vůbec nezáleží, protože jediná opravdu důležitá součást indického auta je klakson. Klaksonem dávají řidiči ostatním vědět všechno: „jsem vedle,“ „jsem za tebou,“ „předjíždím,“ „pusť mě doprava,“ „jeď, vole, máš před sebou aspoň metr volna,“ „pozor, kráva,“ „narazils do mě,“ nebo něco ve smyslu „já už tady v té zácpě sedět neeeeeeechci! A nechci. A nechci. Ne. Ne. Ne. Neéééé.“
Hierarchie silničního provozu je založena na principu silnější vyhrává. Pruhy neexistují, takže dostat se dopředu znamená vklínit se do prostoru mezi ostatními a troubit, co to dá. Pěší jsou na tom nejhůř, těm nedá přednost nikdo. Kola uhýbají rikšům, rikšové tuk-tukům, ti autům, auta terénním autům zbohatlíků a ti autobusům. A všichni do jednoho se za každou cenu musí vyhnout královně indických silnic: svaté krávě. Ta může elegantně přecházet silnici dvacet minut, nebo si uprostřed lehnout a žrát, a řidiči trpělivě počkají, než se posune. Srazit žebrajícího člověka nic neznamená, ale vrazit do krávy, to se neodpouští.
Po dvaceti minutách cesty na ucpaných silnicích Dillí Manesh ztratil trpělivost a rozhodl se jet v protisměru, kde bylo víc místa. S jednou rukou na klaksonu a druhou v nosní dírce tak prokličkoval až k jakémusi trhu a snažil se mě přesvědčit, abych šla nakupovat, zatímco on si něco vyřídí. A tak Manesh na čtvrt hodiny zmizel, zatímco já jsem seděla v autě a zkoušela se vyrovnat s naprostým smyslovým přetížením. Hluk troubících aut, skandování stávkujících dělníků a chlapík pobíhající po chodníku nabízející „čaaaaj?“. Vůně kari, pražených oříšků, mísící se s močí, výkaly a vonnými tyčinkami. Obloha barvy šedožlutého čočkového dalu. Smog tak silný, že jde cítit na jazyku. Vánoční světélka a reklamní plakáty, které přesvědčují hinduisty, že nakupovat vánoční dárky je moderní a světové. Ženy s havraními vlasy, oblečené do krásných, pestrých, hedvábných sárí. Lidé zmrzačení způsoby, jaké jsem nikdy předtím neviděla. Někteří bez končetin, jiní bez nosů, další znetvoření popálením. Chudoba tak ohromujícího rozsahu, že „problém Afrika“ najednou nepůsobí tak beznadějně.
Pak mi na okénko zaklepaly dvě žebrající děti, s obrovskýma veselýma očima a vlasy, co léta neviděly hřeben. Řekly jenom „Mééérry Chrííístmas“ a ukázaly mi hubená bříška. Tak jsem se s nimi podělila o tatranky, co mi poslaly kamarádky z Prahy a co jsem si šetřila, až mi bude smutno po vánočním cukroví. V průvodcích všude varují, ať hlavně nedáváte nic žebrákům. Prý je to jen víc motivuje k tomu, aby žebrali. Rodiče své děti žebrat nutí. Jenže to byste ty děti museli vidět. Každý, i sebecyničtější post-křesťan přece ví, že hubená bříška k moderním a světovým Vánocům nepatří.
Autorka je spolupracovnice redakce, cestovatelka a publicistka. Pro Reflex.cz připravuje pravidelnou rubriku POHLEDY ZVENKU.
