Připouštím, že trasa mojí cesty kolem světa postrádá jakoukoli logiku. Vypadá, jako by ji navrhlo čtyřleté dítě, kterému se dostane do ruky glóbus, fixa a nějaký kofeinový nápoj.
Připouštím, že má cesta kolem světa postrádá jakoukoli logiku. Logické by bylo začít třeba v Praze a vydat se jedním směrem kolem dokola planety.
Moje trasa vypadá, jako by ji navrhlo čtyřleté dítě, kterému se dostane do ruky glóbus, fixa a nějaký kofeinový nápoj. I já jsem původně měla v úmyslu začít na hlavním nádraží, vydat se směrem na východ a podniknout celý tenhle výlet pokud možno bez použití letecké dopravy.
Jenže pak jsem si vzpomněla, že má cesta vlastně není dovolená, ale především práce (píšu knížku o manželství na různých místech světa). Ať se děje, co se děje, 17. října musím být v Tanzanii, 5. listopadu v Bhútánu, 21. 11. v Delhi. Pak ještě kus na východ, pak zas prudce na západ, jih, zpátky na západ a to se ještě určitě několikrát změní, podle toho, kde se dostanu na nějakou zajímavou svatbu, případně rozvod.
Nestěžuju si. Jen vysvětluju, proč jsem jeden den začala v Praze a o dva dny později skončila na ostrově východně od Tanzanie, aniž bych kromě Dubaje mezitím viděla mnoho jiného. Na Zanzibaru o zajímavé přístupy k manželství ale rozhodně není nouze. Margaret, servírka v hotelu, kde bydlím, je původem z městečka u Viktoriina jezera a jedna z mála křesťanek tady.
Zrovna minulý týden byla na svatbě v jedné z okolních vesnic a byla to prý strašná ostuda. Ženich na poslední chvíli ze sňatku vycouval! Jeho bratr se ale pochlapil, a aby zachránil čest rodiny, tak vystoupil z davu, postavil se před nevěstu a vzal si ji sám. Všichni si oddechli, že to tak dobře dopadlo. Takhle nějak, dámy a pánové, vypadá šťastný hollywoodský konec zanzibarského ražení.
Zanzibar je bez debat jedno z nejkrásnějších míst, co jsem kdy viděla. Cesta sem ale moc idylická není. Nejčastěji se sem jezdí trajektem z přístavu tanzanského Dar es Salaamu, což by mohl být jeden z finalistů při volbě pekla na zemi.
Smrad z lodí a odpadků se mísí s mraveništěm nahaněčů, kteří se perou o přízeň každého bělocha. A když říkám, že perou, tak myslím perou. Chtějí prodat poslední lístky na trajekt, s příplatkem samozřejmě. Dobře vědí, že loď odjíždí za pět minut a že běloši nejsou dost trpěliví na to, aby čekali čtyři hodiny na další trajekt. Mají pravdu. Takže se nechám vědomě obrat, jen abych z téhle hrůzy mohla co nejdřív vypadnout.
Člověk, který hází batohy na palubu, po mně chce „týp, týp“ a holandský turista mi radí, ať mu určitě nějaké to bakšišné dám, jinak už ten batoh nikdy neuvidím. „V Africe není možné vyhnout se uplácení,“ ujišťuje mě. „Ta společnost je prohnilá svrchu až úplně dolů.“ Tak jsem dala dolar. A na druhém břehu se mi batoh vrátil zpátky. Úplatkářství je ošklivé slovo. Pojďme tomu říkat pojištění majetku.
Vesnice, kde bydlím, je na severu Zanzibaru a žije tu asi 400 lidí, většina hluboko pod oficiální hranicí chudoby (vycházejí s méně než dolarem na den). Všichni jsou tu muslimové, což můžu potvrdit.
V pátek, v půl páté ráno mě totiž vzbudil šílený hluk z místního veřejného rozhlasu. Tlampač křičel přímo u „mé“ dřevěné chatrče. V první vteřině jsem si myslela, že začala válka. Pak mi ale došlo, že tento den začíná svolávání do mešity na motlitbu zvlášť brzy a že v místech tak odříznutých od civilizace se neprovádí lahodnou melodií, ale řevem připomínajícím pouťové „Kačery, kačery, nastupujte na kačery!“ akorát v arabštině. Za chvíli randál ustal a já jsem znovu usnula, ale protože byl pátek, tak se to za hodinu zase celé opakovalo. Pak už jsem to vzdala. Alláh vyhrál.
Kolem šesté ráno svítá a vesničané začínají vycházet k moři, muži na ryby a ženy sbírat vodní řasy, které pak ve vesnici suší a prodávají. Písek je tak bílý a jemný jako práškový cukr a nikde není vidět žádná stavba vyšší než palma.
Kolem běhají děti a hlasitě se smějí; a já přemýšlím, kdy se z tak veselých dětí stanou tak smutní dospělí. Zvlášť ženy. Je raritou vidět ženu po dvacítce se smát. Ještě že mají tolik dětí, aby se smály za ně.
Margaret mi na snídani krájí mango, ananas a meloun a ptá se, jak jsem se vyspala. Margaret ráda povídá. Vypráví mi, že není vdaná, což je skandální, a jak musela pryč z domu, a že nechala své dvě děti u rodičů u jezera Viktoria a sama odjela na Zanzibar pracovat, protože ona tu jako křesťanka, na rozdíl od muslimek, pracovat může ...
Margaret má svoji specialitu. Na každou moji větu odpovídá tou samou větou ve formě otázky.
Já: „V 7.30 mě má přijet vyzvednout potápěčská loď.“
Margaret: „V 7.30 tě má přijet vyzvednout potápěčská loď, jo?“
Já: „Jo.“
Margaret: „Jo?“
Já: „Jo, v 7.30.“
Margaret: „V 7.30, jo?“
A takhle si povídáme asi půl hodiny a v 7.30 mě přijede vyzvednout potápěčská loď.
„Pojedeme na korálový útes Mnemba,“ říká instruktor. „Budou tam želvy a možná i delfíni.“
Přistihuju se, že mu odpovídám: „Budou tam želvy a možná i delfíni, jo?“
„Jo.“
Vypadá to, že jsem se aklimatizovala úspěšně.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
KOLEM SVĚTA: DEN 1 (Reflex.cz, 5. 10. 2009)
... Doktorka odvětila, ať si přece jenom dám i béčko. „Kdyby tam náhodou byl nějakej černoch, co by stál za hřích, haha,“ řekla a já jsem chvíli tápala, jestli se mám zasmát trapnosti toho otřepaného rasistickému podtónu nebo brečet ...
Autorka je spolupracovnice redakce, cestovatelka a publicistka. Pro Reflex.cz připravuje pravidelnou rubriku POHLEDY ZVENKU.
