Skoro úplně normální život

Skoro úplně normální život

Skoro úplně normální život

Pro maminku je asi těžké vidět svoji dceru, která se sotva vymanila ze spárů rakoviny a už se vrhá (aspoň v matčiných představách, živených dramatickými televizními pořady) do náruče lidožroutům, jedovatým pavoukům, hadům...

Když jsem mamince oznámila, že se od října vydávám na několikaměsíční cestu po světě, hluboce vzdychla. Seznam mých destinací ji nijak neuklidnil. Nad každou druhou zemí spráskla ruce a zabrblala cosi ve smyslu, proč zrovna ona nemůže mít normální dítě.

Je pro ni asi těžké vidět svoji dceru, která se sotva vymanila ze spárů rakoviny a už se vrhá (aspoň v matčiných představách, živených dramatickými televizními pořady) do náruče lidožroutům, jedovatým pavoukům, hadům, žralokům, komárům přenášejícím malárii a v neposlední řadě všude číhajícím chlípným mužům, kteří celý život čekají na to, až si mě – jakožto rapidně stárnoucí ženu s jizvou přes půl břicha – za velblouda koupí do svého harému.
Já ale naštěstí tak trochu věřím na určitou vesmírnou spravedlnost. Říkám si, že když už jsem přežila tu rakovinu, byla by zatracená smůla, abych tragicky umřela o dva roky později na něco jiného.
To ale maminku neuklidňuje. Doufala, že když si projdu těžkou nemocí, budu se chtít usadit, vyhýbat se jakémukoli nebezpečí a takzvaně si vážit života. Jenže nebezpečí je věc relativní. S vlastní matkou je těžké rozumně diskutovat o tom, zda-li je riskantnější jezdit autobusem po Africe nebo osobním autem na D1, zvlášť když po „dé jedničce“ jezdíte navštěvovat právě ji. Ještě těžší je vysvětlovat jí, že bych radši umřela při potápění než čekáním, až umřu na rakovinu.

Lidi se mě občas ptají, jestli má cestování vůbec nějaký smysl, jestli to není jen útěk před sebou samým. Možná. Ale není celý život vlastně jen útěk před smrtí, v některých případech sprint, v jiných pomalý cval? Jediné, co má nějaký smysl, je život jako takový. Žít tak, jak chceme žít. Nebo ještě lépe, nežít tak, jak žít nechceme.
Mně dělá radost cestovat a poznávat, jak žijí ostatní. Je v tom nějaká konečná pointa? Těžko. Ale je to nakonec jeden z nejcennějších poznatků, který mi rakovina dala. Když jste vystaveni smrti na vlastní kůži, nejde vám o smysl života. Jde vám o život jako takový.



Související články:

Veselka
Iva Skochová: VESELKA (Reflex č. 36/2009)
Příběh Jeffa, který byl 23 dny šťastně ženatý a pak umřel
Už je mi dvaatřicet let. A už je to víc než dva roky, co jsem přestala brát chemoterapii. Zatím to vypadá, že tu rakovinu nakonec přežiju. Následující příběh však není tak úplně o mně, ale o mém kamarádovi Jeffovi, co ji nepřežil.





Autorka je spolupracovnice redakce, cestovatelka a publicistka. Pro Reflex.cz připravuje pravidelnou rubriku POHLEDY ZVENKU.