Kamarád s volnou postelí | Reflex.cz
reklama
nahoru

Kamarád s volnou postelí

Iva Skochová14. srpna 2009 • 21:31
Kamarád s volnou postelí

Když vám někdo něco dává, a není to zrovna syfilis, vezměte si to. Jestli lidi něco nabízejí jen ze slušnosti, je to jejich problém. Příště si rozmyslí, když to nebudou myslet vážně.

reklama

Tak jsem byla vychovaná a snažím se podle toho řídit. Aspoň tehdy, když mi to zapadá do itineráře.




Proto vždycky, když mi někdo ze známých nabídne, abych se zastavila, až někdy budu mít cestu („Klidně u nás můžes spát, máme spoustu místa.“), odpovídám: „Jasně. Přijedu.“ Oni to pak samozřejmě pustí z hlavy a nechápou, když jim po několika letech ode mě přijde e-mail s předmětem: „Bydlíte pořád na severu Španělska? A pořád máte volný gauč?“

Takhle to bylo i s Dazem. Poznala jsem ho, jeho manželku a jejich asi dva roky starého syna v internetové kavárně v Praze někdy před deseti lety. Bydleli v karavanu u Vltavy. Daz byl ze Skotska, měl přerostlé vlasy, nateklé oči a sudovitou postavu se spadlými rameny a vypouklým hrudníkem. Na to, že měl asi 160 cm, měl nezkrotitelný apetit pro vyvolávání hospodských bitek.

Pracoval jako ráhnař na lodích a potažmo pak na velkých koncertech a ve finále všude, kde bylo potřeba někam vyšplhat a něco tam připevnit. Měl tisíce historek o tom, kde a jak se kdy opil s Robbiem Williamsem, a byl tak zábavný, že mi bylo jedno, jestli něco z toho byla pravda. Jak nechovat okamžité sympatie k někomu, kdo každého oslovuje „dickhead“, volně přeloženo „šulíne“ (nebožka babička mi snad odpustí), a to dobré kamarády, lidi, se kterými se zrovna seznámil, muže či ženy?

Byli jsme celá ta léta ve sporadickém kontaktu po e-mailu a naše zprávy se obvykle soustředily na to, kde právě žijeme. Nedávno mě napadlo, že bych ráda viděla Montreal, a vzpomněla si, že Daz se tam odstěhoval, když mu nabídli práci v Cirque du Soleil, nejvyhlášenější manéži na světě. I zkušení kaskadéři zřejmě potřebovali lidi, kteří někam vyšplhají a něco tam připevní. Tak jsem mu poslala svůj klasický sondovací e-mail: „Bydlíš ještě v Motrealu?“ Dala jsem mu vědět, že budu mít s pár kamarády cestu do Kanady a že bych se mohla stavit.

Odepsal okamžitě. „Nazdar šulíne! Rád tě uvidím. Přijeď a přivez kamarády. Tady se vyspíte všichni. Moje nová přítelkyně má proklatě velkej barák,” napsal. „P. S. A přivezte si náhradní játra!” Daz je pořád stejný, uklidnila jsem se. Nijak mě nepřekvapilo, že se zřejmě od našeho posledního setkání stihnul rozvést. Dovedla jsem si představit, že ty excentrické vlastnosti, které jsou tak rozkošné u známého, nejsou zdaleka tak roztomilé u manžela.

Potkali jsme se v pátek v šest večer v centru Montrealu v jeho oblíbené anglické hospodě. Daz tam seděl s parťáky už od poledne a podle toho i vypadal. Život se prý od včera obrátil „kozama nahoru“, jeho oblíbený výraz pro jakoukoli komplikaci, a on to musel zapít. Přítelkyně s ním nemluví a vyhodila ho z domu.

Začal vysvětlovat, co se stalo:
„No ve středu večer jsem byl tady v tom zasraným pajzlu a dal jsem nějakej ten guinness. Pak jsem ztratil botu,“ začal. „Pak přišla kamarádka mojí přítelkyně a řekla, že mě odveze domů, ale odvezla mě k sobě domů. Přítelkyně se to dozvěděla a všechno šlo kozama nahoru.“
A on že teď nemá kam jít, nemá žádné peníze na účtu a v hotovosti má celkem 50 dolarů a to mu – když si dá pivní pauzu – vydrží tak do úterka.

„A co budeš dělat potom?” chtěla jsem vědět.

„Do úterka si musím najít novou přítelkyni,” řekl a začal obvolávat kamarádky, co se občas zvrhly v milenky, a milenky, co se zvrhly v kamarádky, že by se s nima rád přes víkend potkal na kafe.

Když jsem se druhý den ráno vzbudila (v hotelu, kde jinde), volal mi Daz, že by mě do svého našlápnutého víkendového programu vměstnal tak za půl hodiny, a to tak na dvacet minut. Zbytek dne už má domluvené pohovory na budoucí přítelkyni.

Sešli jsme se v kavárně a Daz vypadal sešle. Nebyl si jistý, jestli si vůbec ještě nějakou přítelkyni kdy najde. „Jsem ošklivej jak nejlevnější děvka, vlastním všeho všudy padesát zasranejch babek a pracuju v cirkusu,” bilancoval. „Jedinej, kdo se na tohle může chytit, je Matka Tereza.”

To už ale do kavárny vcházela první adeptka, zachovalá čtyřicátnice Sherri, která by vypadala o dekádu mladší, kdyby se neoblíkala jako jedna ze Spice Girls, a nenastavila si tak krutou laťku dvacátnice. Na Daze se vrhla, jako kdyby se právě dozvěděla, že mu zemřela celá rodina: „Miláčku, co se stalo? Chceš o tom mluvit?” A Daz chtěl.

Nahodil svůj nejvypilovanější štěněcí pohled a povídal jí o tom, jak to všechno myslel dobře a jak se celý svět obrátil kozama vzhůru, ale že mu to patří, protože je stejně strašný ničema a vlastně si ani nezaslouží žít, natož chodit na kafe s tak krásnou ženou, jako je ona...

„Ale zasloužíš. Nesmíš se tak podceňovat,” utěšovala ho Sherri. Nestačila jsem se divit, jak lehké je v dnešním světě najít Matku Terezu, která si pod svá křídla ráda vezme raněné ošklivé káčátko a bude doufat, že ho uzdraví, změní a že spolu budou do smrti šťastní nebo, v krajním případě, že jí za její dobrotu bude kačátko natolik vděčné, že se už nikdy neodváží roztáhnout křidýlka.

Byli v nejlepším, když jsem se musela omluvit a odejít do hotelu poslat sondovací e-mail známým v Quebec City: „Pořád máte tu volnou ložnici? Neplánujete se do zítřka rozejít?”
Zvedla jsem se a zaplatila kávu za sebe, Daze i Sherri. Daz chvíli ze slušnosti protestoval, ale uklidnila jsem ho krédem, že když mu někdo něco dává, musí si to vzít.

„Dík moc, šulíne. Fakt díky,” řekl mi. „A stavte se, až pojedete z Quebeku. Můžete u nás přespat.”


Autorka je spolupracovnice redakce, cestovatelka a publicistka. Pro Reflex.cz připravuje pravidelnou rubriku POHLEDY ZVENKU.

Iva Skochová


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama