Z výletu do Německa mám několik zásadních poznatků o tamní kultuře. Všechny se týkají vyměšování, takže jestli právě jíte, radila bych nějaké fotogeničtější téma.
Ačkoli po všech těch tureckých záchodcích... (ZÁCHOD, ZVANÝ TURECKÝ ..., Reflex online, 26. 1. 2009)
Kdosi mi už před mým výletem do Kolína nad Rýnem řekl, že kdo chce poznat Němce, musí porozumět německým záchodům. No jistě, takové „moudro“ se dá aplikovat na každou zemi, zvlášť když věříte přísloví „Ukaž mi svůj záchod a já ti řeknu, kdo jsi.“ Nebo to bylo o tom, co jíte? Ono to ve finále vyjde nastejno. Prostě jsem si na základě velkých očekávání slíbila, že na každém německém záchodě zbystřím smysly a třeba tak našim blízkým sousedům porozumím na nějaké nové, živočišné úrovni.
První návštěvy německých WC proběhly na benzínových pumpách. Ty nepočítám, protože člověka jen utvrdí v zarytých stereotypech. Za padesát eurocentů je vám obvykle k dispozici toaleta, která si sama po každé návštěvě automaticky vyčistí prkénko, a je bezesporu bakteriálně vzato čistší než většina kuchyňských dřezů ve zbytku Evropy.
První echt německý záchod, který měl tu čest mě přijmout, byl v bytě mé americké kamarádky. Bydlí v Kolíně už pár let a pro moji fascinaci německými záchody měla zvláštní pochopení. Nejenže její záchod nezklamal, ještě mě polil vlnou nostalgie. Dříve se takové typy vyráběly i v českých krajích, ale dnes už nejsou obvyklé.
Jak bych vám jen jeho fungování nějak citlivě přiblížila...Představte si to asi takhle. Stolice v takové záchodové míse nedopadá do vody, jak je obvyklé u většiny novodobých záchodů, ale na suchou plošinu. Teprve po důkladné analýze se splachuje. Plošinka totiž umožňuje prohlídku stolice a prozkoumání odlišností od normální barvy, hutnosti a dalších zajímavostí, jako například stolice perforované sezamovými semínky. Ta – jak byste věděli, kdybyste měli plošinkový záchod – prochází traktem ve své originální podobě, zcela netknuta trávením, pokud tedy nejste žvýkač-perfekcionista.
Kamarádka shrnula plošinkovou problematiku s americkou stručností: „Yes, you shit on a shelf.“ (Ano, sere se na regál.) Poté, co jsme si vyjasnily terminologii a metodologii, už nezbývalo nic jiného, než z těchto poznatků vyvodit nějaký nehorázný závěr.
Jako pozitivum plošinkového záchodu – kromě vysoce zodpovědného přístupu k zachycení příznaků onemocnění zažívacího traktu – jsme vyhodnotily diskrétnost celého aktu vylučování, který eliminuje trapnost hlasitého šplouchnutí. I přesto jsme kategorizovaly plošinkový způsob jako bizarní a znepokojivě intimní. Není jedním se znaků civilizované společnosti právě vzdálenost, jakou udržuje od svých výkalů?
Pak je tu další záchodový fenomén. Nejdřív si ale potřebuji něco ujasnit: Muži za normálních okolností stále močí vestoje? Nebo jsem prošvihla nějakou novou vlnu feminismu? Němečtí muži prý totiž stojí jen u pisoárů, ale jinak je jejich ženy naučily, že u tradičního záchodu se má močit zásadně vsedě, jako to dělají ženy.
Jeden můj kamarád z Prahy si takhle na návstěvě v Berlíně udělal ostudu. A to si myslel, jak je progresivní, když nenechává zvednuté prkýnko! Odskočil si v bytě své německé hostitelky. Po chvíli na něj začala bušit, ať si laskavě na záchod sedne! I přes dveře prý slyší, že „čůrá hodně z výšky“ a to je krajně nehygienické, protože to cáká všude okolo. Kamarád byl šokován, nicméně sklopil uši a – jak se říká – s ocasem mezi nohama dosedl.
Nejdříve podezíral z vlivu německé feministky, ale prý to není otázka rostoucí rovnocennosti mezi mužem a ženou. Ba naopak. I v Německu jsou to stále ženy, kdo zpravidla ty záchody, prkýnka a plošinky umývá...
Autorka je spolupracovnice redakce, cestovatelka a publicistka. Pro Reflex.cz připravuje pravidelnou rubriku POHLEDY ZVENKU.
