Mistr opilec Steve

Mistr opilec Steve

Mistr opilec Steve

Jamajka je kromě turistiky proslulá sprintery, reggae a kriminalitou. Po britské nadvládě tu toho moc nezbylo, snad kromě řízení na levé straně a svérázného smyslu pro humor.

Jamajka je kromě turistiky proslulá sprintery, reggae a kriminalitou. Po britské nadvládě tu toho moc nezbylo, snad kromě řízení na levé straně a svérázného smyslu pro humor, na který není člověk v těchto zeměpisných šířkách zcela připraven.

No řekněte sami. Jdu si na pláži pro čistý ručník a pán, který pult obsluhuje, můj použitý ručník zblízka prohlédne a řekne: „To je naposledy, co mi vracíte takhle mokrý ručník. Příště ho laskavě nenechávejte na pláži, až zase začne pršet!“ Připadám si jak na pionýrském táboře v dobách, kdy „služba zákazníkům“ byla imperialistická fráze.
Jenže když se podobné odpovědi dostane Američance za mnou, jen se nahlas zasměje a zeptá se, jestli jsou všichni Jamajčani takoví šprýmaři. Ani na chvíli ji nenapadlo, že by ji někdo mohl seřvat, protože nechala zmoknout ručník nebo zaťapala umytou podlahu. Takže když mi paní v půjčovně aut s kamenným obličejem řekne, že kvůli mně musela vstávat v šest ráno a že příště si mám auto půjčovat až po deváté, vím, že se mám usmívat.


Jamajčani žertují stále a s tak kamenným výrazem, že je téměř nemožné rozeznat, kdy něco myslí vážně. Před pár dny jsem byla na potápěčské lodi a instruktor Laron se mě zeptal, odkud jsem.
„Z České republiky,“ povídám a očekávám, že se mě zeptá ještě jednou, potom zakroutí hlavou a řekne, že vůbec neví, kde se takové místo nachází.
Laron mě ale překvapil: „Fakt? To je super,“ odpovídá v jamajském jazyku patwa, což je forma slangové angličtiny, která by britským jazykovým puritánům způsobila srdeční zástavu. „Já jsem taky Čech!“
I na mě moc lehký vtípek. Laronova pleť se barvou podobá čokoládě v červené Fidorce a na hlavě má nakrátko ostříhané černé afro.
„Nevypadáš zrovna slovansky,“ říkám mu.
„Vzhled někdy klame,“ odpovídá s úsměvem. „Můj táta je z Železné Rudy.“
Laron vysloví jméno českého města s takovou přesností, že začínám váhat, jestli se opravdu nedívám na bratra Slovana. Dalších pět minut mě přesvědčuje tvrzením, že má rád guláš, a líčením svého nejoblíbenějšího receptu. Dokonce mi jako důkaz ukáže i svou legitku. Jeho příjmení je totiž Jurik, což, jak mi vysvětluje, bývalo „Juřík“. Jeho otec Štefan prý jako dítě přežil koncentrační tábor, po válce emigroval z Železné Rudy a usadil se na Jamajce, kde potkal jednu jamajsko-kubánskou krásku. Slovo dalo slovo a narodil se Laron, vzácný mix česko-židovsko-jamajsko-kubánské krve.
„No a pak táta postavil támhleten hrad,“ ukazuje Laron na břeh moře, jako by celý ten příběh dosud nebyl dostatečně neuvěřitelný. „Trvalo mu to třicet let. Prvně to byla jen dřevěná chýše.“ Štefan chtěl prý všem ukázat, jak vypadají hrady, a tak jim tu jeden postavil.
„A kde je táta teď?“ chtěla jsem vědět v naději, že na tomhle ostrově třeba opravdu potkám nějakého Čecha, který tu není jako turista.
„Táta umřel, když mu bylo padesát. Upil se k smrti. Všichni mu tu říkali mistr opilec Steve,“ říká Laron a široce se usměje. „Tak co, pořád mi nevěříš, že mám české kořeny?“



Autorka je spolupracovnice redakce, cestovatelka a publicistka. Pro Reflex.cz připravuje pravidelnou rubriku POHLEDY ZVENKU.