Primitivní smysl pro krásu

jako nějakou „českou věc“ nebo pouze její osobní charakterový rys.
Známá Češka zase nerozumí tomu, proč její přítel ze zámoří vyžaduje, aby se na túru do hor vyráželo jedině s adekvátním vybavením, a proč odmítá výšlap dolů do Grand Canyonu v sandálech. Připadá mu to prý nebezpečné. Vysvětlila si to tak, že je to zřejmě americká záležitost, protože Američané jsou vesměs padavky.
Je to pořád dokola stejné. Mezinárodní partnerské svazky zápasí s tím, do jaké míry jsou ideologické rozdíly mezi partery „jen“ kulturní a do jaké „už“ lidské.
Třeba jeden známý hloubal, jestli mají všichni Češi primitivní smysl pro krásu, nebo je to vlastnost specifická jen pro jeho českou přítelkyni. Líbí se jí prý totiž jen banální projevy krásy – rozkvetlé louky, lesy, zelené kopce, blankytné moře, čisté ulice, upravené domy a obrazy od Moneta. Prý nevidí krásu ve zdech pomalovaných graffiti, v ulicích zavalených odpadky ani v zabahněné řece. Její „české“ jednoduché vidění světa ho zoufale nudí.

Šok z krásy – řecký ostrov Santorini
Můj první impulz byl – jak jinak – bránit český smysl pro krásu, jenže pak jsem si uvědomila, že zřejmě nejsem úplně objektivní. Koneckonců, sama jsem si vybrala byt s „výhledem na skládku“, jak mé panorama industriální Prahy okomentoval desetiletý synovec. V řeckém městě Santorini jsem dokonce dostala akutní záchvat z předávkování krásou. Přešel mě ale poměrně rychle, když jsem zjistila, že zbytek ostrova je příjemně ošklivý.
Chtěla jsem vidět fotku jeho přítelkyně. Ukázal mi ji rád a pyšně. Měla světle modré oči, malý nos, výrazné lícní kosti, smyslné rty a dlouhé, husté, blonďaté vlasy. Byla krásná.
„Nejsem pokrytec,“ řekl, když viděl můj nechápavý výraz. „Ženská krása je přece něco úplně jinýho.“

---

AUTORKA JE SPOLUPRACOVNICE REDAKCE, CESTOVATELKA A PUBLICISTKA. PRO REFLEX ONLINE PŘIPRAVUJE POHLEDY ZVENKU.