Už jste slyšeli, že Číňané snědí všechno, co má čtyři nohy a není nábytek? Nebo o postarších ženách, které dokáží ...
naráz vychrchlat celý obsah svých plic a impozantně ho vyplivnout k vašim nohám? Nebo o čínských záchodech, vedle nichž ty bulharské vypadají německy?
Čína přímo svádí ke sbírání sarkastických postřehů. Materiálu je tu spousta – od billboardů s komunistickou propagandou až po mladé Číňanky, které vám volají ve dvě ráno do hotelového pokoje a křičí do sluchátka „Masáááááž?????“, protože všichni cizinci přece jezdí do Číny za sexem.
Pak je tu jiná Čína. Ta hezká a poetická. Čína, ve které lidi nebydlí ani v mrakodrapech, ani v chýších na předměstích, ale v moderních domech obklopených horami. Příjemná Čína. O té není moc slyšet, protože země se pro zbytek světa stala buď zdrojem legrace nebo strachu.
Cesta k té druhé Číně není lehká. Alespoň pro ty z nás, kdo nemluvíme ani nečteme žádným z čínských jazyků.
Na autobusovém nádraží v Guangzhou jsem si řekla o jízdenku do města Kuej-lin, jedné z perel celé země, města obklopeného těmi magickými špičatými horami, jež známe ze všech kýčovitých akvarelových obrazů v čínských restauracích.
„He?“ přeptala se paní u pokladny a zvedla přitom nechápavě horní ret až k nosu. „Kuej-lin,“ opakuji. Paní se na mě nevěřícně podívá, ale lístek mi prodá.
Kuej-lin se v čínských znacích píše 桂林. Stromek – anténa – stromek – stromek. Porovnávám znaky na jízdence se znaky v průvodci pod kapitolou Kuej-lin a uklidním se. Nějaké stromky tam jsou.
Nasedám. V čínských dálkových autobusech pracují hostesky, kolekce těch nejpohlednějších Číňanek a pýcha celého národa, které vás hedvábným hlasem uvítají, rozdají občerstvení v podobě láhve vody a plechovky se záhadným obsahem bohatým na vlákninu (kombinace ovesných vloček a fazolí v neochuceném nálevu.) Po třech hodinách cesty zastavujeme a usměvavý spolucestující, který si zřejmě chce procvičit angličtinu, se ptá, kam jedu.
„Kuej-lin,“ říkám. „He??“
Ukazuji mu jízdenku a on neskrývá překvapení.
„Proč jedete zrovna do Jü-linu?“ chce vědět. „Byznys? Žula?“
„Spíš hory, řeka,“ odpovídám a pouštím se do dramatického popisu, co všechno je ve městě k vidění. Stále nechápe. Ukazuju mu obrázky v průvodci.
„Jo, Kuej-lin! Ale vy jedete do Jü-linu!“ říká a zeširoka se přitom usmívá. „To je šest hodin špatným směrem,“ doplňuje a pořád se směje.
Trvalo mi dlouho, než jsem pochopila, že Číňané se smějí, když je jim trapně. Nás Evropany to mate, speciálně v situacích, kdy se může zdát, že mají legraci z nás. Ano, oni z nás. Jim je přitom jen trapně. Za nás, přirozeně.
Jü-lin je 玉林, kdežto Kuej-lin je 桂林. „Je třeba nepodceňovat chybějící stromky a odchylky v anténách,“ píšu si do deníku pod záložku „blonďaté momenty v cestování“.
Po sedmi hodinách jsem dojela do města Jü-lin. Místa, kam jsem nikdy jet nechtěla a kam cizinci ze Západu nejezdí, jestliže jim nejde buď o export žuly, nebo o pozornost dětí, které si na ně chodí sahat, zvlášť když jsou to cizinci bledí, světlovlasí a vysocí jako, pomóóóc, Godzilla.
V Jü-linu jsem strávila čtyři hodiny, přesně tak dlouho, než přijel první spoj do Kuej-linu. Stromky na jízdence jsem přepočítala několikrát a nasedla do autobusu, kde už mě vítal hedvábný hlas další čínské krásky.
Což mi připomíná – slyšeli jste už, jak Číňani jedí polívky z ovesných vloček s fazolema?
AUTORKA JE SPOLUPRACOVNICE REDAKCE, CESTOVATELKA A PUBLICISTKA. PRO REFLEX ONLINE PŘIPRAVUJE POHLEDY ZVENKU.
Související články:
Jan Zvelebil: POHODLNÁ ZLATÁ KLEC (FILIP KOTRÁNYI na vandru v Hongkongu, Reflex č. 6/2009)
Hongkong (čínsky Siang-kang) znamená v překladu Voňavý přístav a tenhle název sedí. Hned po příletu vás uvítá směs vedra, vlhka a zvláštního zápachu. Vůně peněz, usmívají se místní s lišáckým výrazem ve tváři ...
Dan Hrubý: KDO SI HRAJE, NEZLOBÍ! (Reflex č. 34/2008)
Číňané milují tyhle technické hračky: telefony, fotoaparáty a počítače. A že Internet podléhá cenzuře? Dejte pokoj s politikou ...
Dan Hrubý: ČÍNSKÉ OPOJENÍ (Reflex č. 33/2008)
Samotný obsah čínského režimu je ale dávno jiný – je jím drsný kapitalismus, státem řízené kořistnictví na lidech i přírodě – anebo ještě jinak, cosi, co nelze za kapitalismus označit, protože takový příměr by nutně vzbudil pohoršení v mnoha západních zemích ...
