Žijeme jen jednou, ne? | Reflex.cz
reklama
nahoru

Žijeme jen jednou, ne?

Iva Skochová6. ledna 2009 • 09:46
Žijeme jen jednou, ne?

Nepopírám, že lyžování okolo Silvestra je formou masochismu. Hory jsou přecpané, předražené a do novoročních předsevzetí natěšených lyžařů zpravidla nepatří „budu se chovat hezky k lidem, a to i k těm, které neznám a už možná nikdy neuvidím“.

reklama



Den po Novém roce to ve švýcarském lyžařském středisku Verbier s frontami na vlek vypadalo asi podobně jako v Krkonoších a nepochybně podobně jako v jakékoli frontě na autobus v Číně. Nejdůležitější na světě bylo být vepředu dříve než ostatní. Pustit někoho před sebe bylo projevem slabosti, rozhodně ne laskavosti.
Na rozdíl od Číny, kde se k prodírání davem používají lokty a ostrá zavazadla, na evropských horách se praktikují rafinovanější formy. Nenápadné blokování hůlkami, postrkování snowboardem, přišlapování špiček lyží a následné předstírání, že se nic takového nestalo. Je těžké uvěřit, že takhle se chovají civilizovaní lidé, kteří jsou na dovolené a tedy „relaxují“.
Chvíli jsem pozorovala mladého Francouze, který se ve frontě posouval nápadně rychleji než všichni ostatní. Když se ho jeden Angličan zeptal, proč předbíhá, odpověděl suše: „Hlavně klídek. Žijeme jen jednou, ne?“ Na trapného ochránce lidských práv se jen ušklíbl a prodíral se dál.

Co dělat s takovými lidmi? Obdivovat jejich dravost? Hádat se s nimi a doufat, že se změní? Trestat je? Spoléhat na to, že jich není tolik a že pár předbíhajících sobců společnost nějak vstřebá? Říkat si, že se jim to někdy vrátí? Nezůstat pozadu a začít předbíhat taky? Popřípadě udělat to, co většina lidí ve frontě na Verbier: ušklíbnout se, prohodit, že „ti Francouzi jsou teda fakt strašní“, a namáčknout se těsně na člověka před sebou, aby se tam nevešel další předbíhající hulvát. Po půl hodině v takovéhle frontě pochopíte, proč si tolik lyžařů v posledních pár letech koupilo helmy.
Vzpomněla jsem si na starého známého z Prahy, který měl chronickou slabost pro předbíhání. Dopravní zácpy zásadně předjížděl v odstavném pruhu a na otázku, jak přišel ke svému majetku, hrdě odpovídal: „Zatímco ostatní za revoluce cinkali klíčema, já jsem zakládal firmy.“ Žijeme jen jednou. Jestli ho mezitím někdo nezabil, což není zas tak nepravděpodobné, zřejmě na předbíhání vydělává dodnes.
Tak hlavně klídek. A krásný nový rok! I s cinkáním a bez předbíhání můžete být občas PRVNÍÍÍ.



Autorka je spolupracovnice redakce, cestovatelka a publicistka. Pro Reflex online připravuje pohledy ZVENKU.

Iva Skochová


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama