Euroshoppers drancují Ameriku

Euroshoppers drancují Ameriku

Euroshoppers drancují Ameriku

V 6:15 přilétá na Ruzyň přímý let ČSA z New Yorku, který vyplivne stopadesát pasažérů a jejich tři sta zavazadel. Nikomu nemůže uniknout, že do New Yorku těch tašek létá podstatně méně a prázdnějších. Americké obchody se z přísunu nových konzumentů z Evropy radují. Americké restaurace už méně.


Jak nastínil už článek Ondřeje Formánka (NAKUPOVÁNÍ V NEW YORKU, Reflex č. 50/2008), značkové věci jsou ve Spojených státech podstatně levnější. A to nejen pro Čechy. Po New Yorku se s obrovskými nákupními taškami prohánějí tisíce Evropanů a nakupují, jako by chtěly osobně zachránit Ameriku před velkou hospodářskou krizí. Ano, jsou to vesměs ti samí Evropané, kteří již několik dekád kritizují konzumní způsob života Američanů. A údajně ti samí Evropané, kteří masově utrácejí tisíce dolarů u Armaniho a u Guessu, ale protestují, když mají pustit pár dolarů za spropitné.
Zaměstnance v pohostinství, kteří z dýšek žijí, zasáhla invaze euroshopperů zřejmě nejvíc. Lamentují, že Evropané se opravdu nepředají. Elaine, studentka a servírka, si přivydělává ve francouzském bistru Balthazar ve čtvrti SoHo. Nechápe, proč jsou Evropané tak skrbliví na spropitném, když očividně mají peníze: „Přijdou s těma obrovskýma nákupníma taškama, zaplatí za večeři sto dolarů, a na stole pak nechají nějakých pět dolarů pro servírku,“ rozčiluje se. „Všichni přece vědí, že tady se nechává spropitné 15–20 procent, ne? A jestli to nevědí, tak jsou pěkní hulváti. Zjistit si, kde jsou největší slevy, a nezajímat se, jaké se dává spropitné, to je neslušnost nejvyššího stupně.“
Poslední dobou za takovými lidmi chodí a ptá se jich, jestli nebyli spokojeni s obsluhou. Většinou prý řeknou, že byli. „Tak proč jste nechali tak malé spropitné?“ Argumentují, že výše spropitného je dobrovolná. Jenže nechápou, že v USA se tím rozumí, že dobrovolné je cokoli nad 15 procent, samozřejmě pokud nebyl nějaký závažný problém.
Nejvíc ji čílí, že „ty lidi“ nerespektují, jak Amerika funguje. Ne všechno je tu levné, a když akceptuješ, že tu prodávají laciné iPody, měl bys zároveň respektovat, že 15 procent na spropitném je standard, a když je člověk spokojený, dává 20 procent. Elaine chápe, že v Evropě to funguje jinak a že číšníci dostávají normální platy a nejsou tak závislí na spropitném. „Když jim ten evropský systém tak vyhovuje, tak ať si kupují předražené iPody doma.“
Podobné pocity z lakotných Evropanů mají nejen v New Yorku. Servírka ze San Franciska mi líčila, jak se s kolegyněmi hádaly, komu připadne stůl evropských turistů. Žádná nechtěla obsluhovat lidi, kteří ve čtyřech dají „tip“ sedm dolarů, když by mohla mít třicet od stejně velké skupiny Američanů.
Zdánlivě banální problém mizerného spropitného je ale znakem většího kulturního rozdílu. Američané jsou často vychováváni systémem „dobré karmy“ aneb „Dej a bude ti dáno“. Budeš-li velkorysý k číšníkům, svět bude velkorysý k tobě. V restauracích obvykle pracují „chudí studenti,“ kterým hosté dávají velkorysé spropitné. Pamatují si totiž, jak se oni sami za studií živili jako číšníci. Dnešní student-číšník počítá s tím, že až jednou bude mít peníze, bude dávat velkorysé spropitné, aby podpořil další generaci studentů. Tak má fungovat kapitalismus, tvrdí se tu. Lidé by si měli vzájemně pomáhat, protože stát to nikdy nebude dělat dobře.
Jenže systém „dobré karmy“ je křehký, a když do něj vstoupí velká skupina outsiderů s cílem co nejvíce ušetřit („Levné džíny beru, ale 15 procent obsluze v baru prostě nedám.“), začne se rozpadat.


Autorka je spolupracovnice redakce, cestovatelka a publicistka. Pro Reflex online připravuje pohledy ZVENKU.



Související články:

Ondřej Formánek: NAKUPOVÁNÍ V NEW YORKU (Reflex č. 50/2008)