Instrukce byly jednoduché: Dojeďte k oceánu a pokračujte podél vody až na konec silnice. Tam bude čekat náš člověk s koněm a pomůže vám s věcmi. Je to ještě tak pět kilometrů.
Instrukce byly jednoduché: Dojeďte k oceánu a pokračujte podél vody až na konec silnice. Pak je to ještě tak pět kilometrů. Bude tam čekat náš člověk s koněm a pomůže vám s věcmi.
Ekonoclehárnu na kostarickém poloostrově Osa jsme s Jirkou, mým cestovním parťákem na pár dní, našli v letáku v internetové kavárně. Chlubila se tím, že nemá elektřinu a teplou vodu, že k ní nevede silnice a že v okolí několika mil není žádný obchod, telefon nebo lékař. Vaří se ekologicky vypěstované potraviny (převážně rýže a fazole) a pije se místní káva, pěstovaná ekologicky „ve stínu“. Takové místo jsme hledali.
Ekoturistika má své kouzlo a to zvlášť před Vánoci. Vyměnit přeplněné obchody, ohrané koledy a nadlidské dávky cukru za jednoduché ubytování v chatkách ze dřeva a plátna, za spaní na palandách, za řev opic rozbíjejících kokosové ořechy o kameny a za procházky pralesem, se nám jevilo jako ráj.
Města jsou někdy k nevydržení. Těch lidí. Všichni ti oportunisté, kariéristé, úchylové a kapsáři, kteří se ve městech shlukují. Všechen ten hluk, špína, to tempo. Nemožnost úplně vypnout a jen tak být, bez toho, aby vás srazilo auto, neokradli vás nebo alespoň nevnucovali leták na slevu.
Cestovní kanceláře vědí, jak na „městské“. Nabízejí zájezdy do překrásných míst s panenskou přírodou, z níž vyzařuje příslib vypnutí mozku. I když moře nikdy není tak modré a písek bílý jako na fotkách a i když nám neřeknou, že hotel je přímo u letiště a vedle pláže je skládka odpadu.
Na konec silnice jsme dojeli, když zapadalo slunce. Nad oceánem se líně povalovala mlha a široký pás písku lemoval prales. Měli jsme před sebou bezpochyby tu nejkrásnější pláž na světě. Voda sice nebyla nijak pronikavě modrá, písek nebyl karibsky bílý a vítr vyfoukal listy palem nefotogenicky k jedné straně. Byla to nejkrásnější pláž, stejně jako je nejlepším jídlem první sousto chleba s máslem, když máte obrovský hlad.
Všude pusto, nikde žádná člověčina. Kromě něj, drobného dědy s koníkem a povozem. Náš člověk. Pozdravil, usmál se a vybídl nás, abychom si nasedli. Měli jsme radost, jak hluboce působivý je život v souladu s přírodou. Začali jsme mluvit pomaleji, tišeji. Dívali jsme se do dálky a pozorovali, jak slunce zapadá za hladinu moře.
Jediné, co naše vjemy rušilo, byl ten koník. Nemohl nás všechny tři utáhnout, bořil se do písku a kouzelný dědeček-kočí mu dával čím dál větší rány, aby hnul zadkem. Protože jsme se cítili šťastní a tudíž velkorysí, nabídli jsme staříkovi, aby vezl jen věci. My vystoupíme a dojdeme pěšky. Je to přece jenom pět kilometrů po pláži. Ztratit se nemůžeme. Navíc si aspoň užijeme tu krásu.
Stařík kývnul, usmál se a odjel. Koníkovi se běželo lehce a my měli radost, že jsme dobří lidé a zasloužíme si své místo na nejkrásnější pláži světa.
Povoz byl několik set metrů před námi, když nám restartovaly mozky. Ačkoli o tom člověku nevíme vůbec nic, v dobré víře jsme u něj nechali všechny své věci!
Vzápětí jsme se oba zastyděli. Jsme nedůvěřiví a podezíraví, vycvičení životem ve městě a výchovou v komunismu. Ale tady, tady na věcech nezáleží. Tady jsme v ráji.
Stařík s koníkem a našimi věcmi se pořád vzdaloval. Mozek definitivně zapnul a v hlavě nám proti naší vůli vykreslil scénář, jak na ambasádě dva dny vyřizujeme nové pasy. Jirka vystartoval.
Když se vrátil, měl kamenný výraz a v ruce držel pár našich osobních věcí. „Zrovna mi z peněženky bral peníze,“ řekl.
Náš člověk, kouzelný stařík, byl oportunista a zloděj.
Zbytek cesty jsme došli v tichosti. Ekonoclehárna splňovala všechno, co slibovala v letáku. Ale úplně vypnout nešlo ani tam.
Autorka je spolupracovnice redakce, cestovatelka a publicistka. Pro Reflex online připravuje pohledy ZVENKU.
