„Co se to tady děje? Týden jsem byl na dovolené, nečetl jsem zprávy a ze Spojených států se mezitím stala socialistická země,“ žertoval reportér listu New York Times na jedné z mnoha tiskových konferencí, jež se v posledních dnech konají. Mocní a učení tu prostřednictvím novinářů vysvětlují řadovým daňovým poplatníkům, že neviditelná ruka trhu někdy není, ehm, tak důležitá jako pevná a solventní ruka vlády.
Země, která od svého počátku propagovala privátní vlastnictví nemovitostí, se v posledních několika měsících dostala do paradoxní situace. Díky vykoupení hypotečních gigantů Fannie Mae a Freddie Mac dnes polovinu amerických hypoték, a tedy nemovitostí s nimi spojených, vlastní vláda. Vláda také momentálně připravuje plán na vykoupení dalších vysoce rizikových hypoték a půjček ve výši 700 miliard dolarů od bank, aby předešla dalším vyvlastněním. Mezitím stát také stihl poskytnout finanční injekci investiční bance Bear Stearns a znárodnit největší pojišťovnu světa, AIG.
Jestliže socialismus definujeme jako „sociální a ekonomický systém, ve kterém je tendence kontrolovat a vlastnit produkci veřejnou správou, ne privátním sektorem,“ potom se Spojené státy pod taktovkou antisocialisty George W. Bushe možná skutečně řítí – mimo jiných temných míst – také do socialismu.
Vysvětlovat daňovým poplatníkům, že právě oni budou muset Wall Street, blýskavý symbol kapitalismu, vykoupit z jeho vlastní hlouposti, je nepříjemná práce. Řadový poplatník se totiž v takové situaci obvykle dozvídá informace, které ho nijak neuspokojují.
Například to, že průměrný plat 30 522 zaměstnanců investiční banky Goldman Sachs – neboli Goldmine Sachs (Zlatý důl Sachs), jak se jim na Wall Streetu přezdívá – v roce 2007 dělal 50 000 dolarů (835 000 korun) měsíčně. Toto číslo samozřejmě zahrnuje i platy asistentů, recepčních, uklízečů a opravářů. Mzdy bankéřů dosahovaly miliónů dolarů. Pro srovnání – průměrný plat Američana se pohybuje kolem 55 000 korun měsíčně.
Veliká propast mezi chudými a bohatými není v Americe ničím novým, ani ničím, co by bylo tradičně vnímáno jako nespravedlnost. Naopak. Vysoké příjmy ostatních a vidina osobního úspěchu údajně motivují k lepším výkonům. Koneckonců celý americký sen je postaven na tom, že když se člověk hodně snaží, bude mu hodně přáno. Zároveň se ale očekává, že nejvíce bude přáno těm nejpracovitějším, nejschopnějším a nejchytřejším.
Jenže ti nejschopnější investiční bankéři očividně zas až tak chytří nebyli, když si neuvědomovali rizikovost hypotečního trhu, která spustila údajně nejhorší finanční krizi od té velké hospodářské.
„Ekonomové říkají, že v Americe lidé dostávají zaplaceno podle svých schopností,“ říká Connie Mitchell-Fordová, editorka deníku The Wall Street Journal. „Člověk by si myslel, že když ti lidi vydělávali dvacet, třicet miliónů dolarů, mohli své práci rozumět.“
Teď se ale ukazuje, že ti bohatí a chytří lidé zřejmě opravdu nevěděli, co dělají, a že překvapivě nebyli o desítky miliónů chytřejší než ostatní.
Nabízí se tedy otázka, jestli celý americký sen není postaven na naprosté iluzi. Není úspěch náhodou daný štěstím spíš než tvrdou prací a nadprůměrnou inteligencí?
Pro nás, skeptické Evropany, to není až tak přelomová úvaha. Jenže nesmíme podceňovat magický vliv, jaký mají na Ameriku iluze v podobě Wall Streetu, Hollywoodu a Broadwaye. Ve zdejším tisku se poslední dobou stále opakuje, že Wall Street není adresa, ale stav mysli. Stejně tak jako Hollywood a Broadway, Wall Street reprezentuje společné sny, hodnoty a sebenaplnění. Úspěchy jednotlivce.
Možná proto evropští turisté, kteří navštíví tato místa, bývají často zklamáni. Nic moc ulice, nic moc budovy, špína, hodně chudých lidí motajících se okolo. Tohle mají být symboly úspěchu Ameriky? V Evropě bývají historické symboly reprezentativně upravené, se záhony rozkvetlých květin okolo. Je to jiný stav mysli, a jistě méně syrový a více kolektivní než ten za Atlantikem.
Když kolabuje Wall Street, nekolabuje tedy jen finanční svět, ale chvějí se pilíře amerických hodnot. V Americe se dnes ozývají návrhy, aby stát stanovil strop pro výdělky šéfů akciových společností, neboli – v očích mnoha – symbolický strop amerického snu. Je slyšet hlasy, že je třeba bohatým ubrat a chudým přidat.
Zní to povědomě. Ale sex appeal amerického snu tomu chybí.
Autorka je spolupracovnice redakce, cestovatelka a publicistka. Pro Reflex online připravuje pohledy ZVENKU.
Související články:
Ondřej Formánek: ČAS PAPÍROVÝCH KRABIC (Reflex č. 39/2008)
