Kapitalismus versus kapučíno

Kapitalismus versus kapučíno

Kapitalismus versus kapučíno

Scénka z restaurace na Staroměstském náměstí: anglický pár si objednává jídlo z nabídky specialit české kuchyně. Shodnou na tom, že nejlepší volba bude řízek, a to s houskovým knedlíkem, aby toho z místní kuchyně ochutnali co nejvíce. Takhle nějak asi Česká republika získala pověst kulinářské noční můry. Číšník jim totiž tuhle kombinaci opravdu donesl.


Bylo mi to trochu líto. Ne že bych nedokázala ocenit, když pražské restaurace respektují zásady tržní ekonomiky à la Vaše přání je nám rozkazem. Spíš jsem měla pocit, že si pan vrchní neuvědomuje, že je v dané situaci odborníkem a mohl by alespoň zkusit poradit, jaké české jídlo si objednat. On to ale asi viděl tak, že se snažil chovat slušně a dle hesla Náš zákazník, náš pán.
Když jsem pak pozorovala turisty, jak k suchému řízku přikusují suchý knedlík, vzpomněla jsem si na výlet do Boloně. Kamarádka celou cestu z Prahy mluvila o tom, jak se nemůže dočkat, až si dá pravou italskou kávu. Když jsme konečně navečer usedly v restauraci v centru města a ona si chtěla objednat latte, číšník prohlásil, že jí ho prostě ne-u-dě-lá.
„Se vší úctou, milá slečno, latte se v Itálii pije ráno,“ pravil nekompromisně, čímž zahájil monolog na téma italské kultury a zažívání. (Ve zkratce: latte se pije zásadně ráno, protože je v něm hodně mléka a je tedy syté. Kapučíno, ve kterém je mléka méně, je akceptovatelné odpoledne. Večer po jídle se pije obvykle preso, protože je malé a hořké a dobře se po něm tráví.)
„Můžu vám tedy udělat preso?“ ukončil číšník přednášku.
Kamarádka na něj chvíli hleděla a přemýšlela, jestli má být rozhořčená tím, že jí odmítá podat latte, když na něj má chuť, anebo potěšená, že si dá kávu opravdu tak, jak ji pijí Italové.
„Můžete mi udělat preso,“ odpověděla a potom mi pošeptala, že prostě nemůže nepodpořit člověka, který takto vášnivě hájí národní způsob konzumace kofeinu.
S podobně vášnivým přístupem k pohostinství jsem se setkala jen v Itálii. Jinde obvykle vycházejí zákazníkovi vstříc, ať si objedná sebevětší bizarnost.
Až před pár týdny jsem zaznamenala, že americkým tiskem proběhla skandální zpráva. V jisté kavárně na předměstí Washingtonu odmítli zákazníkovi prodat trojité espreso s ledem, protože led prý ničí kvalitu kávy. Stejná kavárna odmítá podávat preso do kelímků sebou, protože je to nedůstojný způsob servírování kávy.
Zákazník se rozhořčil. Jako člověk žijící v blahobytu je zvyklý, že si za své peníze může koupit přesně to, co chce a kdy chce. „Tak mi dejte trojité preso a k tomu hrnek s ledem!“ Stalo se. Ale obsluhující neopomněl poznamenat, že to, co se zákazník chystá udělat, tedy smíchat obsah obou hrnečků, je naprosto nehorázné.
Zákazník pak popsal na svém blogu, jak si užíval mixování svého oblíbeného nápoje před zraky znechuceného kavárníka. Článek o „namyšlené“ kavárně obletěl Ameriku. Vyvolal rozmanité diskuse, počínaje otázkou, zda má zákazník právo koupit si za své peníze, cokoli se mu zachce, přes tvrzení, že Starbucks systematicky ničí kavárenskou kulturu po celém světě, až po úvahy, jestli má cenu trvat na některých kulinářských pravidlech i přes zákazníkův odpor.
Ano, někteří lidé berou konzumaci kávy až moc vážně. Na druhou stranu je příjemné vědět, že se ještě pořád najdou profesionálové, kterým by hrdost nedovolila prodat „českou specialitu“ v podobě řízku s knedlíkem.


Autorka je spolupracovnice redakce, cestovatelka a publicistka. Pro Reflex online připravuje pohledy ZVENKU.