Velký bratr šmíruje ve velkém

Velký bratr šmíruje ve velkém

Velký bratr šmíruje ve velkém

Můj život, jak ho zachytily londýnské bezpečnostní kamery, rok 2008: Vycházím před dům. Prší. Vracím se pro deštník. Vycházím před dům podruhé. Přecházím silnici (na červenou). Vcházím do metra. Kupuju si jízdenku. Jedu po eskalátorech. Už se nudíte?


Teď si představte, jak se musí nudit ti chudáci, kteří milióny bezpečnostních záběrů procházejí a hledají něco podezřelého. Kolik takových nezajímavých turistů musí za den vidět? Co je nutné udělat, aby si vás všimli? Není to zbytečné vyhazování peněz? Bojem proti terorismu lze sice argumentovat všude, a speciálně tady, ale taky je třeba si přiznat, že kamery pouze – a to v nejlepším případě - pomáhají najít pachatele, ne zločinům předcházet.
Británie je země s nejvyšším počtem bezpečnostních kamer na osobu: jedna připadá na každého čtrnáctého občana. Celkově to dělá 4,2 miliónů kamer neboli 20 procent všech takových šmírovacích zařízení na světě. Internetový magazín This is London dokonce spočítal, že v okruhu 200 metrů kolem bytu, kde v Londýně žil George Orwell, autor románu 1984, bylo minulý rok 32 kamer, čili „Velkých bratrů, kteří se dívají.“
Po teroristických útocích v londýnském metru v roce 2005 napsal Wall Street Journal, že jen v Londýně funguje přes 500 000 kamer a člověk může být při běžných aktivitách za jeden den natočen až třistakrát. Přesto to nikoho od teroristických útoků neodradilo.
Je to samozřejmě diskutabilní záležitost. Nedá se s velkou přesností zjistit, kolik zločinců kdy kamery odradily. Když už ne od teroristických útoků, tak třeba aspoň od toho, aby někomu štípli kabelku. Pak je tu ta druhá strana věci: když vám někdo kabelku opravdu ukradne a na kameře to bude zdokumentováno, myslíte, že to pomůže chycení pachatele? Těžko. V Londýně mají podle všeho starosti se zločinci jiného kalibru, než aby se zabývali krádeží vaší kabelky.
Když se na záznamech nic důležitého neděje, většina se údajně po dvou dnech maže, a páska nebo digitální nosič se používají znovu. Máme prý proto věřit, že kdybych se jednou náhodou stali slavnými, nikdo nevyšťourá kompromitující záznamy z bezpečnostních kamer, na nichž nejen chodíme na červenou, ale taky zvracíme u hospod, líbáme se s různými lidmi, se kterými bychom se na veřejnosti líbat neměli, a tak podobně.
Zajímavé je, že podle výzkumu publikovaného minulý rok se v Londýně se zvyšujícím počtem kamer nijak nesnížil počet trestných činů. Osmdesát procent z nich není nikdy vyřešeno. Někteří policisté dokonce tvrdí, že bezpečnostní kamery určité lidi naopak k útoku vyprovokují.


To není můj případ. Mě ty kamery jen krajně otravují. V metru a na skutečně veřejných místech bych se s nimi ještě smířila. V Londýně je ale mají i v taxících, a to namířené ne na taxametr, ale přímo na váš obličej. To je nejen hodně intimní, ale především naprosto nehorázné bezpečnostní opatření.
Chvíli jsem do té kamery v taxíku koukala slušně, ale pak mi to nedalo. Něco se ve mně hnulo a začala jsem dělat posunky, gangsterské pozdravy a podobné podezřelosti, co jsem odkoukala z filmů. A co myslíte? Nic. Zřejmě by si mě všimli, až kdybych taxikáře zbila. Tak daleko jsem nešla, ale už si dovedu představit, že pro hodně lidí může kamera fungovat jako výzva.
Autorka je spolupracovnice redakce, cestovatelka a publicistka. Pro Reflex online připravuje pohledy ZVENKU.


George Orwell, Big Brother is watching your house (This is London)
Tens of thousands of CCTV cameras, yet 80% of crime unsolved (This is London)