Z paštikáře hladovkářem

Z paštikáře hladovkářem

Z paštikáře hladovkářem

Už to skoro vypadalo, že to vydržím a nehynoucí kauzu paštikářů u jadranských břehů nechám vyšumět. Sloupek JXD mě ale inspiroval k tomu, že se vyjádřit musím. Upřímně řečeno tím překvapuju sama sebe, ale chci se tu českých turistů trochu zastat. Jen trochu.

Už to skoro vypadalo, že to vydržím a nehynoucí kauzu paštikářů u jadranských břehů nechám vyšumět. Sloupek JXD (BUŘTOVÁ VÝJIMKA) mě ale inspiroval k tomu, že se vyjádřit musím. Upřímně řečeno tím překvapuju sama sebe, ale chci se tu českých turistů trochu zastat. Jen trochu.
Čechům lze vyčítat spoustu věcí, od „kotlinářství“, přes přílišné spoření až po mutované chuťové buňky, které záhadně kódují paštiky jako chutné jídlo. Jedno jim ale upřít nelze. Češi rádi cestují. Dodnes mě překvapuje, kolik Čechů člověk potká na těch nejzapadlejších místech světa. Jestli vůbec někdy cítím nějakou národní hrdost, musí to být právě tehdy.
Nikde není vidět tolik Maďarů, Poláků, Portugalců nebo Slovinců, když zůstaneme u ekonomicky porovnatelných zemí. Čechy naopak potkáte všude. Což má samozřejmě i své nevýhody, ale to nechme stranou.
Jasně, něco jiného je potkat pár českých horolezců s paštikou v Peru, nebo vidět desetitisíce Čechů s paštikou na Makarské riviéře. Pořád to ale o něčem vypovídá: pro Čechy je cestování prioritou. A každý to dělá tak, jak si může dovolit. Spousta Čechů je ochotna dát – poměrně ke svým příjmům – za cestování opravdu hodně peněz, které by mohli utratit, řekněme, za plazmovou televizi a jiné krámy. A to je, myslím, pozitivní.
Samozřejmě že jsou aspekty vytříbeného paštikářství, kterým je těžké porozumět. V paměti mi uvízl člověk v BMW s pražskou poznávací značkou, který zastavil na benzínce někde v jižním Chorvatsku a vytáhnul řízky. V podobných případech nelze mluvit o sociálně slabších, kteří těžce ušetří pár korun, aby se mohli podívat k moři. Dá se předpokládat, že člověk, který si dovolí drahé auto, si může dovolit i přímořskou přirážku. Tady už se nabízí opravdu jen teorie, že jsou mezi námi lidé – a podle všeho jich je dost –, kteří jsou ochotni investovat do drahých věcí jen v případě, že je to investice, již je vidět. Nemateriální záležitosti, jako respekt vůči hostitelské zemi prostřednictvím toho, že jíme jejich jídlo a pijeme jejich – byť předražené – pití, jsou jim ideologicky vzdáleny. To už tak pozitivní není.
S tím souvisí neatraktivní spekulace, že Češi jsou příliš konzervativní na to, aby jedli jiné jídlo, než na jaké jsou zvyklí z domova, nebo ho, nedej bože, jedli méně. Nejde jen o maso. V Chorvatsku pravděpodobně nebudou mít stejný chleba jako u nás, a to je zřejmě pro spoustu Čechů příliš traumatická představa. Proto si raději ten „dobrý“ chleba vezmou sebou. Přitom jedním z příjemných aspektů cestování je to, že si organismus odpočine od jídel, kterými se krmíme pořád, byť by byla sebelepší.
Což mi připomíná...
Vzhledem k tomu, že hladovění – to dobrovolné i to nedobrovolné – je mediálním trumfem letošního léta, všech 800 tisíc českých turistů by letos místo přejídání mohlo udělat něco opravdu užitečného: zahájit řetězovou Makarskou hladovku. Za světovou potravinovou krizi.
Autorka je spolupracovnice redakce, cestovatelka a publicistka. Pro Reflex online připravuje pohledy ZVENKU.



Související články:

J.X. Doležal: BUŘTOVÁ VÝJIMKA (Reflex online, 1. 6. 2008)