„Já se hrozně omlouvám, kdybych na vás náhodou při turbulenci skočil,“ řekl mi asi padesátiletý muž a stydlivě se přiznal, že má panickou hrůzu z letadel. To nebyla dobrá zpráva. Nejenže jsme byli v letadle, ale pilot navíc právě ohlásil, že let bude turbulentní.
Snažila jsem se svého souseda střídavě uklidňovat a rozptylovat, ale nepomáhalo to. Upřeně se díval do sedadla před sebou, prsty zaryté do opěradel, a při sebemenším propadu letadla zoufale zavíral oči a kousal si dolní ret. Někde nad Grónskem, když se mu na čele objevily krůpěje potu, to sebetrýznění vzdal, zapil dva diazepamy pivem a usnul.
Jako vyléčený aerofob jsem mu rozuměla. Pro racionálního člověka je těžké přijmout, že iracionální fóbii nemůže jednoduše racionálně odmítnout. Nezáleží na tom, kolikrát vám někdo bude vysvětlovat, že vaše šance zemřít při letecké nehodě je mnohem menší než při automobilové (podle výzkumu uveřejněného v časopise American Scientist je létání na stejný počet kilometrů přesně pětašedesátkrát bezpečnější), vy si prostě nemůžete pomoci. V lepším případě se mlčky přesvědčujete, že je všechno v pořádku, v horším na někoho skočíte.
Odhaduje se, že skoro pětina lidí má nějakou formu aerofobie a jejími nejčastějšími příčinami jsou strach z výšek, klaustrofobie a strach z nedostatku kontroly nad situací. Zatímco v letadle je život pasažérů v rukou pilota, při řízení auta mají lidé pocit, že situaci kontrolují sami. Což úplně nevysvětluje, proč na světě umírá ročně 1,2 miliónu lidí v dopravních nehodách, zatímco při leteckých neštěstích jen osm set.
Já jsem v sobě nakonec strach z létání zlomila, i když některým pilotům stále moc nevěřím. Znervózňují mě zejména ti, kteří vypadají o deset let mladší než já, a to i v případě, že jim ta uniforma vysloveně sluší. Když mám na výběr, tak nelétám ani s leteckými společnostmi zemí, které věří v reinkarnaci. Pilot, který věří v posmrtný život, ve mně zkrátka nevyvolává tu správnou palubní pohodu.
Autorka je spolupracovnicí redakce, pro Reflex online nyní bude připravovat pohledy ZVENKU
