Kšá, kočky, kšá

Vypořádat se s cizími kočkami na vlastní zahradě nebo se psem, který si pravidelně odskakuje zapytlačit do ohrady s ovcemi, není zrovna nic jednoduchého. „Paragrafy na zvířata“ se zabývám v aktuálním čísle Reflexu, čtenáře bych ale nerad ochudil o vyčerpávající rozbor advokáta Tomáše Sokola.
Následující text přímo vychází ze dvou případů, které popisuji v reportáži ZATYKAČ NA KOČKU, PES VE VAZBĚ. Pro lepší orientaci proto doporučuji přečíst nejprve tištěný Reflex (21/2008) a teprve potom se pustit do právního rozboru. Ale dejme slovo Tomáši Sokolovi:

„Zvířata jsou v právu tradičně velkým povyražením. Jejich vpády na cizí pozemek obvykle nějakým způsobem souvisí se sousedským právem – pokud utíkají z vedlejšího pozemku, na kterém jsou chována, a jinde škodí či se o to pokoušejí – a samozřejmě s právem vlastnickým. Jednak z hlediska povinnosti vlastníka zvířete a jednak z hlediska práv toho, do jehož vlastnictví je zasahováno. A krom toho mají zvířata svůj vlastní právní režim. Ponecháme-li stranou sousedské právo a z něj plynoucí povinnost zdržet se všeho, co nad míru přiměřenou poměrům jiné obtěžuje, což by například mohlo být chování nadměrného stádečka koček, jde o střet práv vlastnických navzájem (vlastník kočky vs. vlastník ryby) a střet práva vlastnického a práva zvířecího (zákon na ochranu proti týrání zvířat).
Striktně vzato je zvíře de iure věc. Ochránci zvířat to slyší neradi, ale je to tak. Samozřejmě věc velmi specifická a tak je k ní také třeba přistupovat. Poněkud jiný úhel pohledu má zákon č. 246/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů o ochraně zvířat proti týrání, ale o tom později.
Odmyslíme-li si obvyklé bariéry, které má většina lidí, když jde o to, zda ublížit živé bytosti, poškodit nebo zničit takovou věc, tedy zranit nebo zabít zvíře, lze pouze v případě, kdy je to naprosto nezbytné s ohledem na zájem, který je ohrožen, a jiné řešení v úvahu nepřichází. Jak ale záhy zjistíte, klíčový moment, tedy KDY lze takto zasáhnou je v našem právu upraven velmi rozporně.
Oba případy uváděné v článku jsou případy spornými a na optimální řešení lze nahlížet prizmatem možného soudního rozhodnutí, pokud by se k soudu dostaly.
V prvém případě je především důležité, zda se majitel pozemku pokusil nepříjemnost s cizími kočkami vyřešit nějakým jiným způsobem. Primárně by bylo možné na něm požadovat, aby, pokud ví, o čí kočky jde, jejich majitele upozornil, že mu lezou na pozemek a nadto tam škodí. Problém je samozřejmě především ve zjištění majitele. A pochopitelně též i v tom, že majitel koček může přijmout určitá opatření, ale zcela jistě nemůže kočku zavřít do klece a zejména na venkově je tak obtížné udržet ji pod dohledem, míněno na pozemku majitele kočky. Nicméně to je především jeho problém. Jinými slovy, pokud by nešlo situaci vyřešit tímto způsobem, anebo se toto řešení ukázalo jako neúčinné, prostě proto, že kočky si nic nedělají ani ze svého pána, nastává konflikt, který by měl řešit vlastník, do jehož práv je zasahováno.
Teoreticky by především mohl žádat, aby ve věci rozhodl příslušný správní orgán a dal majiteli koček pokutu za to, že dopustil, aby žraly cizí ryby, a to i přes upozornění. Ale pořád je tu problém s identifikací vlastníka. Takže zbývá svépomoc. Což je v daném případě eufemismus užitý namísto výrazu „trhnout krkem“ nebo „odprásknout“.
Vyjdeme-li z předpokladu, že kočka je věcí a její usmrcení je poškozením této věci, což může být přestupek anebo trestný čin (podle ceny zvířete), jde o to, zda zmíněná svépomoc bude legální anebo ne.
A právě tady si zákony protiřečí. Především je možné vyjít z ustanovení § 2 odst. 2 přestupkového zákona č. 200/1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Podle něho:

2) Přestupkem není jednání, jímž někdo odvrací
a) přiměřeným způsobem přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem nebo
b) nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem, jestliže tímto jednáním nebyl způsoben zřejmě stejně závažný následek než ten, který hrozil, a toto nebezpečí nebylo možno v dané situaci odvrátit jinak.

Pro nás je relevantní úprava sub. b). Obdobnou úpravu má také ustanovení § 14 trestního zákona o krajní nouzi. Podle tohoto ustanovení čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za jiných okolností odvrátit jinak, anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil.
Takže je především zjevné, že pokud by kočky pouze znečišťovaly cizí pozemek a nešlo by o pozemek relativně malý, udržovaný, kde by takové znečištění působilo zvlášť velké obtíže (škodu), bylo by jejich usmrcení buď přestupkem anebo trestným činem. Jiná věc je (může být), pokud se kočky rozhodnou ulovit okrasné ryby, protože tady už skutečně škodí, tedy zmenšují majetek vlastníka zmíněných ryb, takto pochopitelně také věcí. Tedy poškozují cizí věc.
V takovém případě může být tedy ohrožen zájem na ochraně cizího majetku a pak je především kritické, zda bylo možné nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak. Vycházíme-li z toho, že majitel pozemku a okrasných ryb udělal vše, co mohl, tedy například opakovaně informoval majitele koček, a zbývá tedy posoudit, zda střelba do koček může způsobit následek, který je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější, než ten, který hrozil. Nedomnívám se, že by za takové situace přicházelo v úvahu jen matematické porovnání ceny zvířete lovícího a okrasné ryby, i když ale ani to nelze vyloučit. Zcela jistě v případě, že by nešlo o kočku, ale o nějaké zjevně cennější zvíře. Lze si, byť s obtížemi, představit, že by se např. na okrasné ryby dobýval odkudsi uprchlý sibiřský tygr. Pokud by ho už taková hloupost napadla, pak by zcela jistě nepřicházelo v úvahu, aby ho vlastník pozemku kvůli zmíněné rybě zastřelil. U koček by asi spíše šlo o to, jestli šlo o náhodný atak (to by vylučovalo předchozí pokusy o řešení situace jiným způsobem), anebo zda už si kočky zařadily okrasné ryby na svůj pravidelný jídelníček. Ve finále, když už by se skutečně jednalo o opakované nájezdy, pak pravděpodobně lze připustit, že vlastníkovi pozemku nezbývá nic jiného, než takovou kočku usmrtit. Neříkám to s radostí a dovedu si představit řadu svých přátel – kočkomilů, kteří by se se mnou do krve hádali, že ani metrák okrasných ryb nemá cenu jejich kočky a každému, kdo by se i jen pokusil ji kvůli takové nevinné zábavě zahubit, ustřelí na místě hlavu. Nicméně, pokud jde o onen hypotetický soud, pravděpodobně by se přiklonil na stranu vlastníka pozemku a okrasných ryb, pokud by prokázal, že ho kočky opravdu sužovaly.
Se psy je situace trochu jiná v tom, že pes se dá, aniž by mu to způsobilo jakékoliv utrpení, udržet na určitém pozemku. Až na velmi vzácné výjimky na to v případě zahrady stačí pevný a dostatečně vysoký plot. Tedy ve vztahu k vlastníkům psů se předpokládá jejich povinnost zajistit, aby pes volně neběhal. Ostatně většina měst a v mnoha případech i obcí již vydala obecní vyhlášky, které volné pobíhání psů zakazují. K tomu je opravňuje zákon č. 246/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů o ochraně zvířat proti týrání. Už fakt, že vlastníkovi pes uteče, tj. že nad ním ztratí kontrolu, tedy může být protiprávním jednáním. Samozřejmě záleží na situaci. I při maximální opatrnosti může dojít k tomu, že pes uteče, ale pokud by to mělo být v důsledku např. děravého plotu či obdobné absence jakýchkoliv adekvátních opatření, pak je situace zřejmá. Lze předpokládat, že tak tomu je i v případě psů, kteří uprchli obyvatelům squatu. Za takové situace pak majitel především odpovídá za škodu, kterou zvíře způsobí, ale za jistých okolností bohužel odpovídá i zvíře samo. Tedy tím, že za oněch „jistých okolností“, byť právně poměrně komplikovaných, může být i utraceno. Obdobně jako u kočky by tomu bylo v případě, kdy by psí útok nešlo jinak odvrátit a hrozil by vznik škody větší, než je cena psa. Což může být případ zvířat rozsápaných v ZOO.
Ale je tu i druhý pohled, či druhá úprava, konkrétně dle zákona č. 246/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů o ochraně zvířat proti týrání. Podle § 5 tohoto zákona:
(1) Nikdo nesmí bez důvodu usmrtit zvíře.
(2) Důvodem k usmrcení je:
a) využití produktů hospodářského zvířete,
b) slabost, nevyléčitelná nemoc, těžké poranění, genetická nebo vrozená vada, celkové vyčerpání nebo stáří zvířete, jsou-li pro další přežívání spojeny s trvalým utrpením,
c) bezprostřední ohrožení člověka zvířetem,
d) výkon práva myslivosti a rybářství podle zvláštních předpisů, 2a)
e) nařízené mimořádné veterinární, 2b) nebo hygienické opatření 2c) při ochraně před nákazami, 2d)
f) ukončení pokusu na pokusném zvířeti, není-li v projektu pokusů stanoveno jinak,
g) regulování populace zvířat v lidské péči a volně žijících zvířat; tím nejsou dotčena ustanovení zvláštních právních předpisů, 2a), 2e)
h) deratizace, 2c) a opatření v boji proti škodlivým organismům, 2f)
i) uložené zvláštní opatření v případě nemožnosti identifikovat zvíře podle zvláštních právních předpisů. 2g)
(3) Porážení hospodářských zvířat vykrvením může být prováděno pouze po jejich omráčení zaručujícím ztrátu citlivosti a vnímání po celou dobu vykrvování. Jatečné zpracování zvířete před jeho vykrvením je zakázáno.
(4) Při průmyslovém zpracování ryb se omráčení ani vykrvení neprovádí.
(5) Výjimky z ustanovení odstavce 3 může povolit ministerstvo pro potřeby církví a náboženských společností 2h), jejichž předpisy stanoví jiný způsob porážky zvířat. Porážku musí provádět osoba odborně způsobilá, která je povinna dbát o minimální utrpení poráženého zvířete.
(6) Utracení smí provádět pouze veterinární lékař, odborně způsobilá osoba podle § 17 odst. 1 nebo zletilá osoba, tato však pouze pod odborným dohledem veterinárního lékaře nebo odborně způsobilé osoby podle § 17 odst. 1.
(7) Osoby provádějící usmrcení zvířete jsou povinny přesvědčit se, že zvíře je podle prokazatelných příznaků mrtvé.

Z relevantních důvodů uvedených v odstavci 2 pro Váš problém přichází v úvahu „bezprostřední ohrožení člověka zvířetem“ a (snad) „regulování populace zvířat v lidské péči a volně žijících zvířat“. Ostatní zjevně nepasují.
Je zřejmé, že kočka, která se dobývá na zlatého karase v zahradním rybníčku, na člověka neútočí a pravděpodobně to ani dlouhodobě nemá v plánu. Fakt, že poškozuje cizí majetek není pro tenhle zákon významný. To není důvod pro usmrcení. Takže to, co s poukazem na přestupkový zákon a trestní zákoník udělat lze, zákon o ochraně zvířat proti týrání zakazuje? Bylo by věcí právnického cvičení rozebírat, zda přestupkový zákon a trestní zákon legalizuje určité jednání v rovině hodnotových srovnání (výše hrozící škody x výše škody svémocí způsobené), a zákon o týrání zvířat z této legalizace vyjímá usmrcení zvířete, protože z něj činí absolutní hodnotu a taxativně vyjmenovává důvody, kdy ji lze zmařit, nebo se to dá interpretovat jinak. Kupříkladu tak, že když zabiji kočku kvůli okrasné rybě, měl by to být podle zákona na ochranu zvířat přestupek (nebyl dán důvod dle tohoto zákona), ale protože hrozil vznik škody, přestupek to není. Citem ale člověk musí dospět k závěru, že může nastat situace, kdy zvíře škodí natolik, že lze uvažovat o jeho usmrcení, a to i když neútočí na lidi, a ani se nelze tvářit, že jde o regulaci stavu.
Nicméně ze zákona o ochraně zvířat vyplývá, že na kočku, která žere okrasné ryby střílet nelze, a to i kdyby to dělala každý den. Lze jí toliko plašit a jinak zahánět. A chtít po jejím majiteli náhradu škody.
Podobné to bude v případě zdivočelých psů, kteří se chodí nažrat do ZOO. Snad by se dalo uvažovat o možnosti jejich usmrcení jakožto regulaci stavu, ale moc to nesedí.
Nikde v zákoně jsem neobjevil možnost trvalého umístění zvířete, které někomu patří, do psího útulku takříkajíc za trest anebo z preventivních důvodů. Proto soudím, že proti vůli vlastníka něco takového nepřichází v úvahu.
Striktně podle zákona proti týrání zvířat tedy může majitel okrasných ryb tak akorát dělat na kočky kšá a ZOO nejen nemůže zdivočelé psy nechat nacpat do útulku, ale ani je zastřelit až si zas půjdou zapytlačit. Mám ale pocit, že v praxi se bude spíš sázet na § 2 přestupkového zákona, případně § 14 trestního zákona. A předpokládám, že tak by to nakonec pojímaly soudy. Ať už by šlo o spor mezi vlastníkem zabitého zvířete a obráncem majetku anebo o přezkum správního rozhodnutí, jímž byla obránci uložena pokuta dle § 28 odst. 1 c) zákona na ochranu zvířat, což může být až 20 000 Kč."

JUDr. Tomáš Sokol