zahrozil jednou v noci pěstí neznámý chodec, možná podroušený profesor fyziky, kdo ví. Dal tak té všeobjímající temnotě poseté sprškou hvězd najevo, co si o ní myslí. Vykřikl to ale spíš v žertu, zlobit se na vesmír za to, že jej my lidé nejsme schopni poznat, natož pochopit, by bylo přece absurdní. Nezlobí se ani astronomové, ač jsou s výzkumem stále na počátku...
a jejich poslední poznatky, cituji, zní: „Podstatu 96 % vesmíru vůbec neznáme. Podivná temná energie tvoří 73 % veškeré hmoty a energie ve vesmíru a nejspíš způsobuje i jeho zrychlující se rozpínání. Dalších 23 % tvoří temná hmota, která se skládá z nám neznámých částic.“
Takové poznání je zcela zásadní především z hlediska filosofického, protože i tak egocentrickému tvoru, jako je člověk, předvede, nakolik odlišný může být jeho mikrosvět od okolí. Natolik, že i dnes je schopen víceméně jen zírat do jeho nekonečnosti a prstem si ukazovat na souhvězdí, která už tisíce let před ním pojmenovali jeho předkové. A občas na planety pojmenované po antických božstvech. Vyvolení můžou nahlédnout i do dalekohledu a jako akt boje s prázdnotou a neznámem pokřtít dalekou galaxii. To, že nějaký jev popíšeme a pojmenujeme, přece neznamená, že něco víme i o samé jeho podstatě.
Právě to měl na mysli i spisovatel Stanislav Lem, autor známé filosofické sci-fi o planetě Solaris. Příběh, který byl už dvakrát zfilmován, má ve své knižní podobě mnohem víc vrstev a jeho hlavním motivem není vesmírná lovestory, nýbrž omezenost lidského poznání. Oceán planety Solaris, ač podle našich měřítek neživý, si žije vlastním životem, má jakési globální vědomí a komunikuje s vědci zvláštním způsobem: Zhmotňuje kopie věcí, které mu předkládají, i představy a vzpomínky zasunuté ve skrytých zákoutích mozku. Lidé kvůli planetě založili celou vědní disciplínu, solaristiku, ale za padesát let v ní neudělali žádné zásadní pokroky. Ano, popsali děje, které na planetě probíhají, obrazce, které oceán vytváří, i hmotu, ze které se skládá. Ale nic víc. Proč se co děje a co jim to podivné vědomí sděluje, pochopit nemohli, ba co hůř, interakce s oceánem znamenala pro křehkou lidskou psychiku neodvratnou zkázu.
Nemožnost pochopit pravou podstatu věcí skutečně může člověku při přílišném zaujetí přivodit šílenství. Možná si právě pro uchování zdravého rozumu, ač to zní dost bizarně, lidská mysl vytvořila boha. Anebo je to úplně naopak: Nemožnost úplného poznání nám dává naději v existenci boha, což snímá z našich beder tíhu náročné role samozvaných pánů tvorstva.
