Dnes, 21. listopadu, končí život jednoho z nejproslulejších a možná i nejvýznamnějších stromů – kaštanu, na který se z půdy amsterodamského domu mohla dívat Anne Franková. V domě se spolu se svou rodinou a přáteli ukrývala od července 1942 do srpna 1944. A za tu dobu neviděla z vnějšího světa o mnoho víc, než ten strom.
Kaštan je příliš nemocný, než aby ho bylo možno zachránit. Bude rozřezán a odvezen. Listoval jsem Deníkem Anne Frankové, abych našel místa, kde se o kaštanu zmiňuje, ale jako obvykle mě to příliš dojímalo.
Musel jsem se spokojit s jedním oblíbeným místem. 23. února 1944, přibližně rok před tím, než zemřela v koncentračním táboře, a kdy už začala být silně zamilovaná do Petera, který se také ukrýval v domě, si Anne zapsala: „Dnes ráno, když jsem šla na půdu, Peter právě uklízel. Hned skončil, a když jsem se usadila na svoje oblíbené místo na zemi, přišel taky. Oba jsme se dívali na modré nebe, na holý kaštan, na jehož větvích jiskřily malé kapičky, na racky a ostatní ptáky, kteří při nízkém letu jiskřili jako ze stříbra. To všechno nás tak dojímalo, že jsme ani nemohli mluvit. Stál opřený hlavou o tlustý rám, já jsem seděla. Vdechovali jsme vzduch, hleděli ven a cítili, že to nesmíme přerušit slovy… Dokud to ještě existuje, přemýšlela jsem, a já to smím prožívat, tento sluneční svit, to nebe bez jediného mráčku, nemohu být smutná.“
V závěru tohoto zápisu jsou věty, které nazývám „kategorickým imperativem Anne Frankové“: „Zkus se také jednou, až budeš sám a nešťastný nebo mrzutý, podívat za krásného počasí z půdy ven. Ne na domy, na střechy, ale na nebe. Dokud můžeš bez bázně hledět na nebe, dotud víš, že jsi vnitřně čistý a že budeš zase šťastný.“
Ještě to existuje. A bude to existovat dál. Ale kaštan by rozhodně zasloužil pomník.
