Psí život kosmonauta

a dobrodružství v místech, kde zemská gravitace ani sardel z ruštiny nemají žádnou moc. Lajka byla zkrátka první, lepší než Gagarin.
To, že psí astronautka byla naživu jen několik hodin a družice Sputnik 2 byla nejprve miniaturním žalářem a posléze i orbitálním hrobem, bylo tajemství. Ve škole nám dětem navíc zamlčeli i fakt, že s návratem pasažéra na zem se stejně nepočítalo. Po zjištění kruté reality prvních letů do vesmíru už nejspíš nikdo ze třídy kosmonautem být nechtěl. Ti, kdo si v betonové kouli na hřišti u pražské Stromovky přesto dál hráli na Lajku a Sputnik, přidali morbidní scénku, v níž psíkovi dochází kyslík.
Psů, kteří položili život při dobývání nových krajů, kontinentů a nakonec i vesmíru, bylo v historii mnoho. Dobývali póly, aby byli posléze snědeni, nosili zprávy na frontě, s bombou na těle se nic netušíce vrhali pod pásy tanků. Mnoho jich padlo i v zájmu vědy. Přispěli, ač nedobrovolně, vlastními těly k objevu funkce inzulínu, k výzkumu některých typů nádorů a otestovali na sobě mnohé z humánních i veterinárních léčiv. Snad by si zasloužili aspoň nějaký pomníček, něco na způsob neznámého vojína. Ti, kteří shořeli při průletu atmosférou, i ti, jejichž těla pohltila kafilérie.
Lajka, vlastním jménem Kudrjavka, se stala symbolem dobývání vesmíru, její portrét se objevil na známkách a pohlednicích, zapsala se do dějin. Den jejího startu na oběžnou dráhu by ale mohl být i dnem psích, nebo rovnou všech zvířecích padlých na cestě k lidskému pokroku. Dnem nedobrovolných hrdinů.

Pokud se cítíte dostatečně otrlí, udělejte si představu o humánním zacházení s "nejlepším přítelem člověka":