Může si komerční televize dovolit vysílat autorské dokumenty? A pokud ano, jak by měly vypadat, aby oslovily větší skupinu diváků a televizi se vyplatily? Minulý týden se na tohle téma debatovalo na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Jednu z diskusí překvapivě iniciovala televize Nova.
Na Nově se chtějí více věnovat dokumentu, i když v takové podobě, jakou nabízel zmiňovaný jihlavský festival, to asi nebude. Autorský dokument bez zásahu televize, nebo alespoň předběžné konzultace, Nova od nikoho kupovat nebude. Zároveň by ale ráda získala ke spolupráci nadějné české dokumentaristy, ať už pro realizaci projektů, pro které zakoupí licence od známých světových producentů, nebo pro úplně nové věci.
V Jihlavě jsem si tak trošku připadal jako na poradě Reflexu, protože v týmu „nových formátů“ na Nově pracuje hned několik bývalých kolegů z redakce: šéf oddělení Radek Bajgar, Tomáš Baldýnský a čerstvě i Tomáš Feřtek. Alespoň pro mě osobně to ale znamená, že nejnovější aktivita Novy nebude úplně od věci a její dokumentární tvorba bude mít s dokumentem společného víc než jen to, že ji Nova nazve „dokumentární“.
Na druhou stranu, promítáním ukázek „dokumentárních“ žánrů televizních producentů typu Strix nebo Endemol museli zástupci Novy přítomné dokumentaristy docela vylekat. Jestli se k sobě něco nehodí, pak určitě dokument v podání studenta FAMU promítaný v Jihlavě a reality show americké televizní sítě CBS o městečku v poušti obývaném pouze dětmi. Průnik mezi těmito dvěma světy se bude hledat asi těžko.
Jenže pokud mají dokumentaristé ambice spolupracovat s televizemi, ať už z toho důvodu, aby jejich dílo vidělo víc diváků, nebo čistě prakticky kvůli penězům, budou se muset televizím přizpůsobit. To bylo asi hlavní sdělení nováckého semináře. Den předtím jsme se na stejném místě bavili o tom, jestli dokumentům poskytnou větší prostor nové digitální televize. Výsledek byl v mnohém podobný: jistěže poskytnou, ale nebude to prostor pro rozplizlé, v lepším případě hodinové pohledy na skupinky rozervaných intelektuálů.
Nemůžu ale souhlasit s tvrzením, že by se žádný z dokumentů z jihlavského festivalu nedal odvysílat v televizi. Dokonce si některé z nich dokážu představit jako úspěšné pořady na komerčních stanicích. Jedním z nich byla dvacetiminutová sonda do života bulvární novinářky na Slovensku, přezdívané Piraňa. Ten dokument totiž obsahoval všechno, co žádá klasická komerční televize: byl vtipný, kontroverzní, diskutabilní, měl spád a rozumnou stopáž. A hlavní protagonistka v něm chodila po vlastním bytě nahá.
