„Učiňme už přítrž řádění kurdských teroristů,“ navrhl turecký premiér Erdogan a zapíchl ukazovátko do mapy v místě, kde nyní funguje severoirácká kurdská samospráva. Parlament souhlasil a obrnění oři vyrazili k hranicím. Jestli si turecká armáda skutečně dovolí překročit hranici, toť zatím otázka, lákadlo je ale veliké: černé zlato.
Ne že by turecké potíže s kurdskými separatisty byly úplně zanedbatelné, ale jako argument pro invazi na území cizího státu asi neobstojí. I při letmém pohledu na mapu nerostných surovin je zřejmé, co vlastně Turky do severního Iráku láká: Oblast kolem Kirkúku je vyhlášená svými zásobami ropy a zemního plynu. Případný turecký vpád na jediné dosud klidné území v Iráku by ale nejspíš spustil lavinovou reakci: I ostatní sousední státy by se dost pravděpodobně sesypaly na Irák jako vosy na cukrovou vatu pod heslem „Urvi, co můžeš“.
Vojenská akce pod záštitou boje proti terorismu je dnes z ideologického hlediska nejpřijatelnější a Turecko jakožto strategický partner USA a člen NATO zkouší, kam až může zajít. Turečtí „zlatokopové“ ale pravděpodobně ostrouhají. Tedy snad. Anebo bychom jim naopak měli fandit a posléze je přivítat v Evropské unii s otevřenou náručí? Vždyť co je doma, to se počítá.
