FILM NENÍ CHARITA | Reflex.cz
reklama
nahoru

FILM NENÍ CHARITA

JAN POTŮČEK11. října 2007 • 10:05
FILM NENÍ CHARITA

Film považuje za byznys a průmyslové odvětví, kde si grant zaslouží jen umělecká díla. Ředitel barrandovských filmových ateliérů VLADIMÍR KUBA (40) v plné verzi rozhovoru, jehož zkrácenou podobu přináší tištěný Reflex č. 41.

reklama

Kritizuje současnou českou filmovou tvorbu, a pokud by záleželo na něm, ani by na některé filmy nepřispíval ze Státního fondu na podporu kinematografie. Zato by od státu chtěl, aby zavedl daňové pobídky pro zahraniční filmové štáby, stejně jako to funguje v Maďarsku nebo Německu. Film považuje za byznys a průmyslové odvětví, kde si grant zaslouží jen umělecká díla. Ředitel barrandovských filmových ateliérů VLADIMÍR KUBA (40).


Je Česká republika stále tak oblíbená u zahraničních filmových štábů, nebo to je už jenom mýtus?

Nikdy to mýtus nebyl. Předchozí vedení Barrandova ale příliš nekomunikovalo s novináři, takže se o našich úspěších moc nemluvilo. To se poslední dva roky změnilo, zásobujeme novináře informacemi, které nám připadají zajímavé. Pozice Barrandova se ale moc nemění, byla stejná v roce 1998 i 2000. Nejlepší byly roky 2001, 2002 a 2003, ale Barrandov nebyl pro média takovým tématem, jako je dnes.

Stále častěji si stěžujete na odliv zakázek do jiných středoevropských zemí.

Ano, celá filmová komunita pocítila trošku problémy v objemu zakázek. Proto o sobě dává trošku víc vědět. Snaží se přesvědčit celou politickou garnituru, státní instituce a potažmo laickou veřejnost o tom, že filmy nejsou jenom virtuální svět, ve kterém si umělci a filmaři zhmotňují své sny a představy za peníze různých sponzorů a částečně i za peníze státu. Ona to totiž není pravda.

Nepovídejte.

Když si přečtete štábovku českého nebo amerického filmu, který je v počtu lidí oproti českému trojnásobný, vyjde vám z toho taková malá fabrika. Bývá to několik stovek lidí a na ně jsou navázáni subdodavatelé. Tahle fabrika za rok utratí třicet milionů korun v případě českého filmu, a pokud sem přijede americký štáb, je to řádově výš. Ti zaměstnají několik tisíc lidí.

Těch štábů sem jezdí poměrně dost. Když to všechno tak bezvadně klape, proč si stěžujete, že je na tom Česká republika se zakázkami tak špatně?

Perfektně to klape na Barrandově, protože to je jediná firma, která investovala do nových digitálních technologií a filmové infrastruktury. Jenom do ateliérů jsme nalili dvě stě milionů korun. Desítky milionů do oprav. Barrandov je plný díky těmto investicím a díky pozici, kterou si vybudoval od dob, kdy ho postavily šikovné české ručičky podle německých projektů. Jenže Barrandov nerovná se celá filmová branže. My tvoříme jen desetinu obratu filmového průmyslu v České republice. A i nám začínají konkurovat firmy jako Korda Studio v Maďarsku nebo Babelsberg v Berlíně. Ne že by byli lepší v poskytování komplexních služeb, ale jsou levnější, protože je výrazně podporuje stát.

Což se vám nelíbí.

My jsme plní díky službám, které poskytujeme a díky dobré lokaci, protože Praha štáby láká. Ale proč brečíme? Ve filmovém byznysu se počítá každá koruna. Samozřejmě Tom Cruise se může rozhodnout, že nebude točit v Praze, i kdyby to tady bylo desetkrát levnější, a pak se točí jinde. Ale potom přichází tvrdé účtování, při kterém se počítá každý dolar nebo euro. Handrkujeme se o procenta. Jedna věc jsou dobré lokace a služby, druhá finanční stimuly. Ty dobře fungují třeba v Británii, kde se filmový průmysl studuje na Oxfordu a celé to tam funguje jako prodloužená ruka Hollywoodu. A pak máte Českou republiku, kde finanční stimuly nejsou...

Myslíte finanční pobídky od státu. Jenže i bez nich sem jezdí dost štábů. Říkáte, že Barrandov je plný i bez nich.

Jenže pokud jednotlivá studia posuzuje někdo, kdo nejezdí moc po světě, automaticky si řekne, že když u nás neexistují žádné finanční stimuly, patříme do druhé kategorie. Pak jsou jiní, co jezdí po světě a znají konkrétní místa, takže sem přijedou, i když nemáme daňové pobídky, protože se tu točí dobře. Jenže když máte možnost dostat zpátky až dvacet procent z toho, co jako štáb v dané zemi utratíte, setsakramentsky se rozmyslíte, kam pojedete točit.

Těch dvacet procent se vrací i v Británii?

Ano. My jsme možná o dvacet procent nebo ještě více levnější než v Londýně. Ale oni tam ty peníze dostanou zpátky a ve finále žádný z producentů, který se třeba rozhodnul točit v Maďarsku, kde tento systém nedávno také zavedli, neřekne, že se rozhodl špatně a že to bylo dražší, než předpokládal. Jiná věc je, že tam už příště nepojede, protože služby jsou tam špatné a štáby mají i dvouměsíční skluzy oproti plánu. Česko je jedním z mála filmařských rájů, který daňové pobídky nemá.

Ale zatím to tak moc nevadí.

Podívejte se na Nový Zéland. Tam se jezdilo točit jenom v případě, že někdo potřeboval hory a jezera. Od té doby, co se tam rozhodli natočit trilogii Pán prstenů a stát si uvědomil, jak velký je to byznys, se filmový průmysl stal jedním z významných oborů celé ekonomiky. Velká studia tam koupila od armády bývalou vojenskou základnu s opravnami letadel a z rekonstruovaných hangárů udělala ateliéry. Stát jim vrací peníze. Austrálie udělala totéž, začala vracet 12,5 procenta z celkové částky, kterou u nich štáby utratí. Když letos v létě zjistili, že došlo k poklesu zakázek, zvýšili vratku na 15 procent. To samé dělají jednotlivé americké státy. New York je na tom postavený.

Proč by ale měl stát podporovat zahraniční filmové produkce a přispívat tak na váš soukromý byznys?

Protože stejným způsobem podporuje různé průmyslové zóny, montovny aut a počítačů. Ve filmovém byznysu je podle našich propočtů zaměstnáno okolo deseti až dvaceti tisíc lidí. Včetně českých filmových produkcí. Každý vidí jenom Barrandov, ale ten má roční obrat okolo půl miliardy korun. Celý filmový průmysl u nás má roční obrat pět miliard. Na to je navázaná doprava, hotely, stravování. Platí se přímé i nepřímé daně. V oboru, který v naší ekonomice výrazně chybí, protože struktura HDP je příliš tvořena průmyslovou výrobou. Montovnu počítačů nebo televizí může majitel lehce zrušit a lidé zůstanou bez práce. Stejně jak automobilový průmysl, který se jednou dostane do krize. Ale filmový průmysl zaměstnává lidi, kteří jsou unikátní a jen tak lehce je nenajdete. To není o tom mačkat někde v továrně čudlíky.

V souvislosti s daňovými pobídkami pro filmaře se hodně mluví o Maďarsku. Jak to tam funguje?

Maďaři se dohodli s politiky, významnou úlohu v tom hrál majitel produkční firmy Revolution pan Vajna, a vymysleli daňovou insentivu, kdy si soukromé firmy samy krátí základ daně a platí filmařům. Vůbec to nejde přes státní rozpočet. Funguje to od roku 2005 a zaznamenali pětinásobný růst obratu. Najednou se o nich mluví jako o konkurentovi Prahy, i když tam donedávna nestála vůbec žádná studia. Jsou tam jediné laboratoře Kodaku, lidé většinou nemluví anglicky, a to je problém. Točil se tam Eragon, Mnichov, teď se tam dělá Hellboy, ale všechno se zpožděním a problémy. Účetnictví pro Eragon tam museli jet dělat Češi, protože to umějí. A my takhle budeme přicházet o kšefty, jenom proto, že tam mají daňové pobídky?

Pořád nechápu, co by z toho měl stát, potažmo divák. Mně může být přece jedno, kde se natočí příští bondovka, když mě lístek do kina bude stát pořád 160 korun.

Ale lidi dostanou práci. Budou vydělávat peníze a stát z toho bude mít jenom výhody. Sníží se nezaměstnanost, vznikne nový samostatný průmysl. A to po státu nechceme žádné peníze dopředu jako různé montovny. Nechceme po něm, aby nám stavěl ateliéry. Chceme jenom, aby z těch peněz, které tady utratí filmové produkce, a loni to bylo půldruhé miliardy korun, část těm štábům vracel.

Nehrozí ale, že se všechny ty státy, které nabízejí daňové pobídky, dostanou do daňové spirály a budou se předhánět v co nejvyšších vratkách?

Jde o to, že v prvním roce se to rozkřikne. Maďaři tomu udělali neskutečné PR, Němci to samé. Ministři spolkové vlády vyrazili do Hollywoodu, aby šéfům tamních studií osobně prezentovali nový systém finančních pobídek. Výsledek? Babelsberg je vyprodaný na rok dopředu. Letos odsouhlasili vratky 55 milionů eur a přišel byznys za 367 milionů. Mají vyčerpáno, víc se jim tam toho nevleze.

Barrandov je vyprodaný i bez pobídek.

Ale jenom Barrandov. To není celý filmový průmysl v České republice.

Ostatní vám přeci můžou být ukradení, beztak je to vaše konkurence.

No jo, ale jde o to, že velké sofistikované filmy se neobjevují pořád. Loni tu byl sice James Bond, ale utratil u nás strašně málo peněz. Točil po celém světě a u nás jenom scény v kasinu a nějakém motorestu. To Letopisy Narnie utratily v České republice sedmdesát procent rozpočtu. Když se udělají finanční pobídky, velká studia si rozmyslí, jestli u nás neutratit větší část rozpočtu a zda tu nestavět interiéry. Pak se do toho průmyslu nahrnou i další podnikatelé, třeba developeři. Korda Studio v Maďarsku staví místní developerská firma, kanadský průmyslový podnik a bankovní dům Rotschilde. Moc dobře vědí, proč to dělají. Musí se jim to vyplatit. A vzorem je pro ně Barrandov. Stejným způsobem chtějí postupovat Rumuni, Bulhaři, Litevci. I když třeba Rumuni a Bulhaři jsou tak levní, že finanční pobídky ani nepotřebují.

Není to taky o tom, že Rumuni mají zajímavější exteriéry?

Ano, jistě. Ale Praha nabízí komplexní služby od exteriérů přes ateliéry, laboratoře, postprodukci. Je to sofistikované, náročné filmy, kdy se třeba točí záběry ze staré Prahy nebo Paříže. Kdyby chtěli točit velký film, který se celý odehrává v lese, asi pojedou spíš do Rumunska. Jako v případě Could Montain. I když ti tam popravdě řečeno asi už nikdy nepojedou, protože říkají, že nic horšího v životě nezažili. Strávit dva měsíce v Bukurešti a denně jezdit pětačtyřicet kilometrů po rozflákané silnici s ochrankou do montovaných hal, které se tváří jako ateliéry, je opravdu těžké. Adrian Sarbu (nejvyšší ředitel televize Nova a majitel rumunských filmových studií Buftea, pozn. red.) se chlubí, jaké má ateliéry, ale ona to není žádná sláva. Je to hlavně o tom, že je to hodně levné. Film do dvaceti třiceti milionů dolarů se tam vyplatí.

Proč nejdete jako Barrandov víc do českého filmu?

Jdeme do českého filmu.

Ale moc jste jich za poslední dobu neudělali.

Jenže my nejsme charita. Na českém filmu opravdu nevyděláte. Je tady deset milionů obyvatel. Ve srovnání s ostatními státy Evropské unie jdou u nás lidé do kina v průměru dvakrát ročně.

To jsou u nás tak neschopní režiséři, aby natočili třeba nějaký větší historický film, který by uspěl i v zahraničí?

Je to o penězích. Průměrný rozpočet na český film je třicet až pětatřicet milionů korun. Proto se točí samé filmy ze současnosti. Historický film, který by byl větší a kvalitní, jako třeba Obsluhoval jsem anglického krále, stál osmdesát milionů korun. To je ten rozdíl.

Ale v čem je ten problém? To si nemůžou najít investory, sponzory?

Když se podíváte na srovnání, my jsme v objemu podpory domácí kinematografie poslední v Evropské unii, až za Slovinskem. Česká republika, taková kulturní země. To je ostuda. Ale tím se nikdo nechlubí.

Film je podle vás byznys, tak proč by ho měl stát podporovat? Tak ať si režiséři seženou peníze sami. Když bude dobrý scénář a kvalitní režisér, určitě by se investor našel.

Pes je zakopaný v tom, že se strašně zplošťuje definice, co je to film. My poprvé říkáme, že to je průmysl. Všichni ostatní říkají, že to je umění. Jenže je rozdíl mezi filmem, který se točí na byznys, a uměním. A i ten byznys je třeba nějak podporovat. Evropská unie to povoluje, protože říká, že nejde jen o čistý obchod, protože film má i kulturní rozměr. Všude, kde zavedli pobídky pro filmaře, s tím neměla Evropská komise problém. Právě proto, že jde i o kulturu. Jenže kdyby v tom nebyl i byznys, asi by to nedělal celý svět. O kulturu jako takovou by se měl postarat stát, ale ne tím způsobem, že podpoří deset stejných filmů od pana režiséra Hřebejka. Při vší úctě, on to umí, ale všechny jeho filmy jsou stejné. Obsluhoval jsem anglického krále by nikdy nevznikl, nebýt PPF, která do něj z nějakých mě neznámých důvodů nalila peníze.

Mě jenom zaráží, že Američané chystají film o kněžně Libuši a z českých režisérů se toho tématu nechytnul nikdo.

Jenže v tomhle případě jde o režisérku, dceru emigrantů, které se zalíbily Staré pověsti české a oslovilo ji téma Libuše. Přijela ze Států a řekla, že to tu budou točit. Ani nehledali koproducenty. Bude to hodně levný film za pár set tisíc dolarů, možná za milion. Natočí tu pár lokací a vůbec nikdo to tu neuvidí. Bude to klubový film pro Ameriku. Pro nás to není žádný byznys, i když tu utratí nějaké peníze. Ale ten film nebude vydělávat miliony.

A v Americe na něj přispěje stát?

Nevím a neřeším to. Já se chci srovnávat s Evropou.

Tak třeba Rumunsko: to finanční pobídky nemá, ale stahuje filmaře i z České republiky. A televize Nova bude v ateliérech Adriana Sarbu točit jeden ze svých seriálů.

Řeknu vám to takhle: ať si to užijí. Za prvé to bude katastrofa tam točit. Tahle zakázka je jenom proto, že Adrian Sarbu má dobrou pozici u majitele Novy Ronalda Laudera. On myslí docela jinak než já jako ředitel českého Barrandova.

Ale má velmi dobré kontakty na české režiséry, už koprodukoval komedii Roming Jiřího Vejdělka a Filip Renč u něj v Rumunsku natočil film Na vlastní nebezpečí.

Nova je silný hráč, nevznikne bez ní žádný kvalitně navštěvovaný film. Umí nejlíp dělat promo v televizi. Česká televize je v tomhle ohledu velmi špatná a je jí to úplně jedno. Nezajímá ji, kolik lidí přijde na filmy, které koprodukuje. Mám konkrétní zkušenost z filmu Maharal. Ten naprosto zabil marketing ČT. Adrian Sarbu dokáže využít efektu televize Nova, které šéfuje. Za dva tři roky, až bude vysílat naše digitální televize Barrandov, budeme s točením vlastních filmů a koprodukcemi někde úplně jinde. Pustíme se i do mezinárodních koprodukcí.

A televizní práva z nich získá vaše televize Barrandov.

Ano. Proto teď děláme první projekt Taco a Králíček v koprodukci s německou Bavarií. Producentem je Barrandov Studio, výkonnou produkcí TV Barrandov. Vnímáme to jako kombinaci umění a byznysu. Pro mě je třeba fatální problémem České republiky, ministerstva kultury a tohoto národa, že patnáct let po revoluci nikdo neinicioval natočení filmu o zakladateli českého národa a vlasti Karlu IV. Nebo o Jiřím z Poděbrad. Připadá mi to až uhozené.

Nechcete si ho zaplatit sami?

Víte, kolik by to stálo? Sto milionů korun minimálně. To je historický kostýmní film.

Bylo by to holt podnikatelské riziko.

Neblázněte. Nechal bych si třeba napsat scénář za několik set tisíc korun a měl bych ho v šuplíku. Logicky bych na něj tady v Čechách nesehnal peníze. Byl bych hloupý, kdybych si myslel, že ho natočím jenom tady. Logicky by to musela být česko-německo-francouzská koprodukce. Výchova Karla IV. ve Francii, v Německu, možná ještě Itálie se scénami z korunovace. Ale to je téma je tak velké, že na to chce mít struktury, abych věděl, kam ho mám vypustit. Vím, že existuje scénář o Jiřím z Poděbrad, ale zatím ho nechci. Mám o něm udělat televizní inscenaci jako Česká televize? Ne. Utratit třicet milionů a vytěžit to téma jenom zčásti? To nemá smysl.

Proč tedy nehledáte koprodukce v zahraničí?

My bychom i šli do mezinárodních koprodukcí. Třeba kdyby nám někdo nabídl spolupráci na filmu Edith Piaf, šli bychom do toho. Celý ho zaplatil francouzský stát. Je to vynikající film a z větší části se točil v Praze, část v Americe. Francie ročně vynakládá několik miliard euro na kulturu a točí se tam i filmy, které se nikdy neobjeví v distribuci. Tam je socialismus dovedený do absolutna. Edith Piaf je nádherný biják, a kdyby nám někdo nabídnul deset procent, vzali bychom to. Má úspěch po celé Evropě a vydělá si na sebe. Jenže my jsme zatím nahlas neříkali, že chceme jít do mezinárodních koprodukcí, tak nám to ani nikdo nenabízel. Takovým filmům ale já říkám umění a ty by měl stát podporovat. Nebo filmy pro děti. A filmy, které budou ukazovat Čechy jako hrdiny. Proč se netočí filmy o tom, jak čeští vojáci slouží v Afghánistánu? Protože to nebude stát třicet milionů korun. Jsem docela zvědavý na Tobruk od Marhoula, protože by mohlo být přesně ono.

Znovu se musím zeptat, proč do toho nejdete sami?

O to se musí postarat stát, ne soukromé subjekty. Můžu mít pět scénářů, ale když vím, že ze státního fondu na podporu kinematografie dostanu maximálně pět milionů korun, a film stojí pětatřicet milionů, tak co mám dělat? To budu radši točit filmy a sekat je každý rok jako Ondřej Trojan? On to dělá dobře. Jako byznys. A taky to bylo velké zklamání, když na Krásku v nesnázích přišlo jen tři sta tisíc lidí. Jsem velmi zvědavý, kolik jich přijde na Medvídka.

Ono je těžké chodit pořád na ty samé herce ve stejných situacích.

Ale to je to, co říkám. Dostáváme se do škatulek. Teď jsme se dostali do fáze, kdy se u nás točí samé filmy ze současnosti. Samé Romány pro ženy a Bestiáře, jednou lépe a jednou hůř. Kolik se tu za poslední léta natočilo filmů pro děti?

Možná Jak se krotí krokodýli.

Ano, a mělo to i úspěch, i když je lidi kritizovali, protože po paní Poledňákové nemůžete chtít, aby natočila to samé jako před dvaceti lety. Nova tomu udělala obrovské promo. Román pro ženy byl taky kvalitní a měl úspěch. Vnímám to tak, že jsou tady filmy, které se točí pro byznys a pak je tady umění, které by měl podporovat stát. Dokumenty, nezávislé filmy, malé filmy, které můžou být kvalitní, ale v životě si na sebe nevydělají, protože je v klubových kinech uvidí maximálně deset tisíc lidí.

Barrandov by tedy český klubový film nekoprodukoval?

Asi ne. Udělali jsme chybu s filmem Mistři, ale to jsem tu ještě nebyl. Ne že by to byl špatný film, vidělo ho 70 tisíc lidí, ale narvali jsme do něho několik milionů korun a v životě je už neuvidíme. Kdyby ale za námi přišel na Švankmajer, určitě o něm budeme přemýšlet, protože jeho jméno je ve světě známé. Další zájemce bych ale odkázal na ministerstvo kultury. My fakt nejsme charita.

JAN POTŮČEK


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama