Nečekaný problém se vynořil nikoli bezprostředně při udělování a vyhlašování cen Magnesia Litera, této televizní soutěže či pořadu ze světa naší knižní kultury, nýbrž až v okamžiku, kdy bylo po všem.
To znamená, když už se vědělo, že v letošním roce hlavní cena za knihu roku – neboli uvedená Magnesia Litera – připadla beletristickému dílu. A že ji vůbec poprvé získal titul z oblasti beletrie překladové, a to román současného rumunského spisovatele Petra Cimpoeşa s názvem Simion Výtažník, jejž přetlumočil významný český překladatel z rumunštiny a francouzštiny Jiří Našinec. Shodou okolností Našinec za svůj převod románu získal ještě jedno ocenění – Literu za překlad.
Tak se i stalo a televizní diváci byli při tom, pokud se ovšem dívali až do konce – a pokud se nedívali až do konce, možná jim uniklo, že všechny dílčí Litery jsou „jenom“ cosi jako hubičky, taková pocta knize či nakladateli, zatímco pouze Magnesia Litera, cena hlavní čili nejhlavnější, je dotována částkou dvou set tisíc korun. Tenhle obnos si Jiří Našinec před zraky televizní divácké obce také odnesl – a vzhledem k tomu, že Petru Cimpoeşu je hostem nynějšího knižního veletrhu Svět knihy, dá se předpokládat, že se mu od Našince dostane pozvání, dejme tomu, na hodně dobrou kávu. (Nejde o to, že by tak Našinec nepochybně učinil – cena necena.) Jenže pak se přihlásil zmíněný problém.
Ozval se totiž Jan Šavrda, který Simiona Výtažníka vydal ve svém nakladatelství dybbuk, a namítl, že cena Magnesia Litera, tedy ona finanční částka, by se měla rozdělit: polovinu by podle něho měl dostat autor, tj. rumunský spisovatel, druhou polovinu překladatel. Načež se ukázalo, že s něčím takovým nějaké stanovy či řád Magnesie Litery vůbec nepočítají! Z výboru sdružení, které má celou akci na starosti, sice zaznělo prohlášení, že v takovém případě, tj. v případě překladové literatury je prý „překladatel vnímán jako autor“ – a podobně u Litery v kategorii Nakladatelský čin by prý případný obnos za hlavní cenu vyiinkasovalo nakladatelství, nikoli tvůrce odměněného titulu.
To je samozřejmě hezké, co a jak se kým vnímá a je vnímáno, leč, jak již bylo řečeno, ani statut cen, ani tiskové materiály nic takového neobsahují – a prozatím nevznikla ani žádná „nepsaná“ tradice, na niž by bylo možné se odvolávat. Takže by mohlo dojít k ryze šalamounskému českému řešení: peníze by zůstaly v českých zemích, zatímco metál by putoval do Rumunska. Kromě toho, když to celé domyslíme do důsledků, také vítězná plaketa by se měla pomyslně nebo třeba i nepomyslně rozdělit, přeříznout, přepilovat... Jak autor, tak i překladatel by si potom mohli vyvěsit v obýváku půlku Magnesie Litery jako úchvatné torzo jednoho bohulibého záměru.
Uvidíme, jak to dopadne. Ale je tu i řešení, řekli bychom duchaplně kocourkovské, které se ovšem skutečně vehementně nabízí: Magnesií Literou přece nebyl, striktně vzato, odměněn autor Petru Cimpoeşu ani překladatel Jiří Našinec, nýbrž rumunský román Simion Výtažník. Čili sponzoři mohou penízky pěkně shrábnout zpátky a v klidu a pohodě si počkat, zda si pro ně odměněný román přijde. Pěšky jako za vozem. Nebo po čtyřech, pokud takový román může přijít po čtyřech.
A než si pro peníze za Magnesii Literu chuděra Simion Výtažník zaskočí, ve výboru sdružení by měli dát do pořádku statut cen.
