O čem? O komunistické minulosti nás, novinářů. V minulém Reflexu vyšel článek
„ Ach my antikomunisti“. Nepsal se mi lehce. Téma jsem si zvolil sám, už mě nebavilo donekonečna sledovat, jak investigavci z MF Dnes pronásledují Josefa Tošovského na cestě do práce a páčí z něj vyjádření k jeho spolupráci s StB. Nebo že je najednou obrovský problém, když ředitel České televize Janeček „zapomněl“ ve svém životopise uvést, že byl někdy členem KSČ.
Jako by to samé nedělaly stovky a tisíce jiných, novináře nevyjímaje. Kolika lidem začíná životopis až po roce 1989? Kdo z těch, co se dnes pohoršují nad komunistickou a estébáckou minulostí byť jen trošku známějších lidí, nemá máslo na hlavě? A to včetně Reflexu? Tak jsem si řekl, že to téma otevřu. S jasným rizikem, že mě řada kolegů, a to i v naší redakci, nepochopí. Zvlášť když onu komunistickou sebereflexi dovedu do důsledku a nevynechám z ní ani Reflex.
Jenže psát o bývalých estébácích a komunistech v médiích a vynechat z toho Reflex by mi připadalo hodně ujeté. Jak můžeme moralizovat nad ostatními, když i v naší redakci sedí bývalí komunisté? Článek jsem dopředu zamýšlel jako takovou sebeironii. Nechtěl jsem si hrát na Petra Cibulku a dopředu odsuzovat každého, kdo si požádal o vstup do strany nebo podepsal spolupráci s StB. Nelze přeci paušalizovat, každý osud je jiný, a pokud neznáme důvody „vstupu“, nemáme právo ani kritizovat.
Článek v Reflexu nebyl ani kritikou, ať už ho tak mohl někdo brát. Byl výzvou. Neměl to být nějak rozsáhlý a propracovaný materiál, spíš takový „úvod do problematiky“. Počítal jsem s tím, že se k tématu vrátím na větším prostoru – až ti, co se báli mluvit, pochopí, že je nechci shodit. Protože pokud máme my novináři takový problém s bývalými komunisty a estébáky, měli bychom se začít otevřeně bavit, jak takové složité a citlivé téma pojmout a nevynechat z něho nikoho. Včetně nás samých.
Překvapilo mě, že na rozdíl od čtenářů a některých novinářů z jiných médií, kterým se takový „vhled do problému“ líbil, jsem přímo v redakci Reflexu narazil na názor, že časopis poškozuji a útočím na kolegy. Prý jsem napsal paskvil, který míchá jablka s hruškami (rozuměj estébáky s komunisty), má zásadní vady a pere špinavé prádlo na veřejnosti. Nemyslím si to. Bylo by mi trapné psát o komunistech v médiích a vynechat z toho Reflex. Stavět se do role toho lepšího a nevidět stejný problém u sebe.
Možná jsem znovu nekolegiální, když tuhle příhodu zveřejňuji na webu Reflexu, ale opravdu mi přijde alibistické, když mi starší kolega na poradě řekne, že o komunistické minulosti redaktorů Reflexu se nemá mluvit veřejně, ale pěkně za zavřenými dveřmi redakce. Pak by ale nemělo smysl takový materiál vůbec psát. A nemělo by to smysl ani v případě, že bych v něm nemohl zmínit pana šéfredaktora nebo novou šéfku našeho vydavatelství Libuši Šmuclerovou.
V takovém vydavatelství a v takovém týdeníku bych nechtěl pracovat. Naštěstí ani onen názor „o jiných můžeme psát, ale o nás raději pomlčme“ nemá v Reflexu převahu. Alespoň si to myslím. Nesmírně si vážím těch, co našli odvahu a chtěli o své minulosti na stránkách Reflexu mluvit. I těch, co se bavili jen mimo záznam, protože neměli jistotu, zda nechystám další novinářskou kauzu typu „Tošovský“, „Nohavica“ nebo „Janeček“. Věřím, že se budu moci k tomuto tématu časem vrátit a jít víc do hloubky. Aby to nebyl další paskvil.
