Literární vědec a historik Jiří Trávníček se v brněnském měsíčníku Host nedávno zamyslel nad "dědictvím" moderního románu 20. století a posléze jmenoval patero knih, které z jeho pohledu představují vrcholy románového umění minulého věku. Některý jiný badatel by možná vyzvedl jiné tituly, další by naopak dal Trávníčkovi ve všem za pravdu - s jeho výběrem však nemáme v úmyslu nikterak polemizovat: navíc zkušený teoretik Trávníček by jistě mohl svou "nominaci" podepřít přesvědčivými argumenty. Uvedl však tituly jak ze "Západu", tak z "Východu" - a v jeho pětici těch nejlepších figuruje i rozsáhlá románová kronika ruského prozaika a publicisty Michaila Šolochova Tichý Don.
Zejména s přihlédnutím k tomuto románu obdržel Šolochov v šedesátých letech Nobelovu cenu za literaturu, třebaže měl v té době už pověst arcidogmatického spisovatele, brojícího proti všem nonkonformním proudům jak ve světovém písemnictví, tak v domácí ruské literární produkci. Stojí za připomenutí, že udělení "Nobelovky" za Tichý Don tehdy prosadili zejména tzv. levicoví intelektuálové v čele se Sartrem, o to však nejde. Ani teď vůbec neposuzujeme vlastní text románu, pouze bychom rádi zdůraznili okolnost, že jde zřejmě o jediné dílo ve více než stoleté historii laureátů Nobelových cen za literaturu, u něhož se zpochybňuje autorství, v daném případě Šolochovovo autorství! Za časů Sovětského svazu se o tom mluvit nesmělo, zvláště po roce 1945 byl spisovatel Šolochov tzv. ikonou stalinistického a poté brežněvovského režimu, v exilu však vycházely studie, které jeho autorství kategoricky popíraly. A důkazů pro toto popírání shromáždily požehnaně... Anonymně tyto pochybnosti hlásal prý také Alexandr Solženicyn - a dnes se hovoří o tzv. uzuálním autorství, což znamená, že skutečné autorství není prokázáno. Každopádně byl Tichý Don chápán jako klasické dílo ruské sovětské literatury - a i z tohoto důvodu byl v zahraničí mnohokrát překládán. Samozřejmě také u nás. A pohříchu budiž řečeno, že jednak chvatně, jednak nekvalitně.
Nyní se ale v Tvaru (č. 4/2007) z rozhovoru s překladatelkou Naděždou Slabihodovou dovídáme (pár zasvěcenců to ví už delší dobu), že má už řadu let v šuplíku dokončený nový, modernější překlad Tichého Donu - sama překladatelka však ztratila naději, že by její přetlumočení někdy vyšlo. "Těch asi 2000 stran už dnes nikdo nevydá," konstatuje Slabihoudová rezignovaně. Čili: existuje umělecky kvalitní překlad díla, které je označováno za jeden z vrcholů světové literatury 20. století, nemá však šanci, aby u nás byl knižně vydáno. Kvůli svému rozsahu? Nebo kvůli autorovi, ztotožňovanému se sovětským systémem - přičemž zrovna Tichý Don byl po uveřejnění prvního dílu v meziválečných letech v SSSR osočován jako "nepřátelská" kniha - ?
Může vydání nového překladu románu podpořit naše Ministerstvo kultury? Šlo by o značnou částku - má na to ve svém rozpočtu dost prostředků? Ale je tu ještě jedna možnost: například Francouzi nebo Němci podporují vydání svých literárních skvostů či novinek v zahraničí - a s něčím takovým by mohli přijít i Rusové. Vždyť i movitá ruská klientela v Karlových Varech by mohla uspořádat sbírku na vydání Tichého Donu v novém českém překladu...
