Věc je prostá jak příchod nového roku: zlínský básík a výtvarník Jaroslav Kovanda se v roce 1997 rozhodl s okruhem svých kumštýřských známých založit celorepublikový "časopis pro současnou poezii" - a zvolil si pro něj název Psí víno. Od počátku ho vydával jako čtvrtletník - samozřejmě s postupnou podporou klíčových institucí, mj. Ministerstva kultury ČR či Nadace Českého literárního fondu...
; k nim pak přistupovaly i další sponzoři, zejména místní Odbor kultury a památkové péče Zlínského kraje. Nikdy však nešlo o časopis regionální, publikovali v něm autoři tuzemští i cizozemští. A teď Jaroslav Kovanda dospěl k názoru, že po deseti ročnících Psího vína čili vydávání a redigování literárního časopisu by už bylo vskutku na čase "předat klíče od redakce" někomu jinému. O tom už uvažoval delší dobu, nějaký čas chtěl přesunout redakci do Prahy, takže teprve od Silvestra či od Nového roku zřejmě neodvolatelně platí, že Kovandovo Psí víno končí a víc ho nebude. Další etapa Psího vína budiž nyní spjata s Praze žijícím básíkem Petrem Štenglem, který už pěknou řádku roků s Kovandou intenzivně spolupracoval.
Ve svém posledním editorialu pak Kovanda, prost sentimentu či jakékoli okázalosti, uzavírá své šéfredaktorování časopisu mj. i poděkováním všem, kdo mu s Psím vínem autorsky nebo redakčně pomáhali, ať už v prvních letech nebo v těch nedávných. Jistěže neopomněl ani sponzory. Největší poděkování si z pohledu české literatury, rozuměj především současné české literatury, zaslouží však on sám - Jaroslav Kovanda. Deset let se totiž obětavě lopotil na této kulturní roli, z čehož neměl, jak se říkává, ni zisk ni slávu. Pouze dobrý pocit, že je nápomocen něčemu, co má smysl, ačkoli se ma veřejnosti o tom pochybuje - tj. soudobé poezii a vůbec nynější literární tvorbě. A nešlo jen o poezii: ačkoli se podtitul nezměnil, záhy začal Kovanda tisknout i prózu, rozhovory, časopis potom měl a má kritické a publicistické rubriky, tradičně dobrý výtvarný či fotografický doprovod... Tak kvalitní časopis dělat deset let ve Zlíně, což není žádné tradiční ohnisko českého písemnictví, to nebylo nic jednoduchého. Kovanda to dokázal a přísluší mu velké uznání a velká úcta. Stačí přpomenout, jak po vydání prvního čísla Psího vína málokdo předpokládal, že to nebude číslo rovněž poslední, nanejvýš předposlední... Kovanda vytvořil novou tradici literárního časopisectví - a to je výkon i výtvor více než úctyhodný.
Za těch deset let vyšlo dohromady osmatřicet čísel Psího vína. Zpočátku neměla redakce k dispozici ani psací stroj, ani takřečené písíčko: začínalo se tedy vpravdě v obrozeneckých či buditelských podmínkách. Dnes je časopis zcela samozřejmou hodnotou naší literární kultury - a sluší se podotknout, že Kovanda mezitím stačil vydat i řadu osobitých básnických sbírek včetně knižního rozhovoru a výboru ze svého poetického díla. Poezii bude básník samozřejmě psát dál - a bude si spolu s námi přát, aby Psí víno vydrželo. Zaslouží si to!
