Když se uděluje státní cena za literaturu nebo třeba neméně významná Cena Jaroslava Seiferta, mohou se vést spory o tom, kdo z kandidátů je "zasloužilejší", kdo má větší zásluhy na českém literárním poli. Naopak při udělování prestižní Ceny Jiřího Ortena, již získávají mladí autoři do třiceti let, vznikají vyhraněné spory o tom, kdo je lepší. Potom slýcháváme velice příkré a velmi břitké odsudky (ale platí to i obráceně, tedy zaznívají i slova plná chvály), přičemž není divu...
: v daném případě nejde ani o žádné prokazatelné, ani o nějaké diskutabilní zásluhy, nýbrž o míru talentu. A ten pokaždé přeměřují a poměřují kýmsi shůry určení porotci (nejednou se jejich složení výrazně mění) - a někdy lze mít dojem, že tuze málo měřili a rovnou řezali, parafrázujeme-li známé české rčení.
U některých laureátů se přitom žádné veřejné pochybnosti nedostavovaly: namátkou kdysi u prozaiků Michala Viewegha či Jáchyma Topola, později třeba u básnířky Boženy Správcové nebo nedávno u básníka Radka Malého či prozaika Jaroslava Rudiše. Tady verdikty poroty sklidily všeobecný souhlas, resp. skoro všeobecný souhlas. Ovšem stávalo se také, že rozhodnutí porotců vyvolalo i všeobecný nesouhlas! Před časem bylo takto velmi zpochybněno laureátství brněnské poetky Věry Rosí - a skutečně žádná jiná tak nevýrazná či málo výrazná tvůrčí persona předtím ani potom nebyla "Ortenovkou" oceněna. A nelze mluvit o letech hubených a letech tučných: laureáti jsou vybíráni vždy za poslední dva kalendářní roky, takže ten, kdo neuspěl v daném roce, má šanci ještě napřesrok - a dva roky bez talentovaných knížek mladých autorů jsme ještě naštěstí nezažili.
Jenomže zrovna poslední vítězové nejsou přijímáni nikterak jednoznačně a nejde o zhrzené hlasy neúspěšných kandidátů: spíše se hovoří o určité kompetenční nevyváženosti jednotlivých porot. Paradoxně v ní totiž zasedávají i ti, kdo o mladé tvorbě buď zhola nic nevědí, anebo jí zhola nerozumějí. Když před lety porota přidělila Cenu Jiřího Ortena severomoravské básnířce Marii Šťastné, reakce záporné a kladné si hověly víceméně v rovnováze a paradoxně byly mnohem kritičtější právě hlasy ze severní Moravy. Ještě větší rozpaky vyvolalo loňské udělení Ceny Jiřího Ortena severočeské autorce Kateřině Kováčové: mělo se za to, že by si Cenu nepochybně víc zasloužila Kateřina Rudčenková, jenže zásluhy jsou zásluhy, rozhoduje to, o kom porota prohlásí, že je lepší - stejně jako platí ten gól, který rozhodčí uzná, i kdyby byl sebespornější. Ostatně je jisté, že Šťastná i Kováčová jsou talentovanými autorkami.
Jenomže letos se porota asi vůbec netrefila do černého. Mimochodem, byla pětičlenná a účinkovali v ní Ivan Binar, Petr Borkovec (ten svého času Cenu Jiřího Ortena obdržel), Jiří Hájíček, Pavel Janáček a Stanislav Škoda. Čili dva prozaikové, jeden básník, pracovník Akademie věd a jeden publicista. Usnesla se, že udělí Cenu dvaadvacetiletému Markovi Šindelkovi za sbírku Strychnin a jiné básně. Autorovi můžeme gratulovat, nicméně v dané chvíli se zdá, že v úvahu víc připadali jiní kandidáti: jedni soudí, že například plzeňský Martin Šimek, druzí jsou přesvědčeni, že jablonecký Jiří Koten, jejichž poetika se jeví být daleko původnější a působivější. Teď to vypadá, že rozhodnutí poroty bylo totálním šlápnutím vedle, ovšem teprve čas ukáže, zda to byla chyba či nikoli. Uvidíme! Sám Šindelka chystá cyklus básní, který se má jmenovat Chyba.
