Literatura byla určená i k likvidaci

Pro dnešní sedmnáctileté je 17. listopad 1989 něčím nesmírně vzdáleným: narodili se a vyrostli v jiné době, ve srovnání s předlistopadovými poměry v úplně jiné době. Proto už žijí současností, což by ovšem nemělo bránit v možnosti se ohlédnout do minulosti. Pořád by se do ní ale měli ohlížet ti starší - a to se týká jak spisovatelů, tak i literárních historiků a kritiků.


Dějiny české literatury jsou totiž pořád nahlíženy z valné části očima těch, kteří "vyhráli" v únoru 1948 a po svém "polepšení" naopak "prohráli" po srpnu 1968 a přišli o funkce a posty. Jenže ani v milostivém roce 1968 se nepopřávalo sluchu těm spisovatelům a kritikům, kteří byli vyobcováni z literatury po únoru 1948! Vždyť zejména tzv. autoři křesťanské orientace, jakož i ti, kdo se hlásili k literárnímu ruralismu (zjednodušeně řečeno k zbožnému pohledu na život venkovský), dále surrealismu nebo existencialismu, byli i "za Dubčeka" bráni jako nepokrokoví, reakční, zpátečničtí, zbyteční...
Vskutku byli určeni k likvidaci: mnozí z nich po absurdních obviněních a politických procesech skončili s dlouhodobými tresty v kriminálech - a po propuštění stejně dlouho nemohli publikovat. Po Husákově příchodu k moci už teprve ne. Byli tudíž likvidováni dál... Proto je správné a užitečné, když Obec spisovatelů, konkrétně zvláště spisovatelé a kulturní činitelé brněnští, pořádají v posledních letech - vždy ob dva roky - konferenci pod názvem Literatura určená k likvidaci. Poprvé se konala v roce 2002, nyní ji tedy v Brně uspořádali potřetí - a jak se ukazuje, je podobných rokování více než zapotřebí. Jde totiž o to, že léta zákazů a všemožného "likvidování" sehrála své: tito tvůrci, jež můžeme nazývat např. autory spirituální prózy a poezie, a jiné prostě ruralisty, nejsou ani v učebnicích ani v dalších příručkách o české poválečné literatuře důstojně zastoupeni. Víc se o nich mlčí než mluví, anebo se v literárním dějepisectví ocitají na jakémsi "výminku".
Nejde totiž jenom o odbornické teoretizování: plných sedmnáct let po 17. listopadu 1989 kupříkladu nemáme vydány spisy klasika Jakuba Demla (ačkoli existuje precizní uspořádání autorových prací v samizdatu) a některé jeho skvosty (Tepna, Česno) nevyšly znovu už tři čtvrti století. Souhrnné vydání by si zasloužilo i básnické dílo Václava Renče anebo jeho staršího vrstevníka Josefa Kostohryze. Loni se konala úctyhodná konference o Janu Zahradníčkovi: stejnou by si zasloužili Bohuslav Reynek či třeba znovu Jaroslav Durych. O životních a literárních osudech těchto spisovatelů je pořád co říci a máme co objevovat. Zaslouží si to: byli skutečně určeni k likvidaci čili k zapomnění.