nahoru

Satisfakce pro "starého vlka"

VLADIMÍR NOVOTNÝ7. listopadu 2006 • 16:27

Za "starého vlka" se v nedávném rozhovoru pro Tvar prohlásil spisovatel a scenárista Vladimír Körner (nar. 1939) - a doložil, že jako takový se musí o všechno postarat sám, o své psaní i o jiné věci, a že tudíž nemá potřebu být kupříkladu členem Obce spisovatelů nebo PEN klubu. Zároveň se špatně zastíranou lítostí dodal, že s psaním krásné literatury už skončil, že už přes deset let nic nepíše a že se zaměřuje pouze na filmové scénáře...

. Jenže těch za posledních patnáct let také moc neuplatnil: na Barrandově vládne železnou pěstí komerce a humor, zatímco Körner, jak znáno, sice vyhledává látky akční a plné děje, ale komerční a líbivý není ani trochu a jeho humor, je-li, bývá velice černý.
Nicméně nyní došlo k chvályhodnému paradoxu, že autor, který už skoro vůbec nepíše a jehož literární dílo bylo přes nesporné kvality dlouho pramálo vydáváno, v pondělí obdržel státní cenu za literaturu. Vůbec poprvé byl na tomto ceremoniálu přítomen i ministerský předseda! Na jedné straně to bylo velké překvapení, na druhé straně nebylo možné nic namítat: spisovateli začaly ještě za jeho života vycházet Sebrané spisy, Körnerova tvorba má vrcholné kvality, a o tom u nás ve světě literatury nepochybuje nikdo - autorovi přímí nepřátelé ani ti, co se vůči němu chovají řevnivě a intrikují proti němu, poněvadž s jeho vypravěčským talentem se zkrátka a dobře nemohou měřit. Možná Körner triumfoval také proto, že mezi porotci navrhujícími laureáta státní ceny za krásnou literaturu jednoznačně převažovali literární vědci a historikové: být v porotě víc spisovatelů, jejich vzájemná nepřejícnost by možná způsobila, že by uspěl jiný kandidát. Kdo ví!
Vladimír Körner skutečně není žádný jednoduchoučký autor ani podbízivý rádobyvtipálek a ani teď nezačne uveřejňovat nějaké zpupňoučké deníčky: vidí život černě a temně, s nadšením hovoří o konci světa, neslibuje lepší, ale horší zítřky, je kritický vůči všem společnostem a režimům - proti tomu, co byl, tomu, který je, i tomu, jenž teprve přijde. A soudí, že je povinností spisovatele burcovat a burcovat, čeřit hladinu myšlení, nepodléhat mámením a šalbám doby, ať si ta o sobě namlouvá co chce. Jenže, z jiného pohledu, Körner není publicista ani esejista, je to tragický lyrik v próze. Právě takové jsou jeho knihy počínaje Střepinami v trávě mj. přes Adelheid, Písečnou kosu, Zrození horského pramene, Lékaře umírajícího času až po Psí kůži a Oklamaného: to jsou všechno samé šerosvitné, ale i očistné výjevy z lidských dějin. A také ryzí klenoty naší prózy. Pokud v posledních letech byly oceňovány spíše novinky české literatury, Körner obdržel vavříny za celé své literární dílo. U jeho knih je totiž zjevné, že nezestárly, že složily příslovečnou zkoušku času. A něco takového se dá říci o dílech pouze několika málo vynikajících spisovatelů.
Když si v duchu zopakujeme, kdo všechno obdržel po roce 1989 nejen nejvyšší ocenění, tedy státní cenu, ale i prestižní Cenu Jaroslava Seiferta nebo Cenu Karla Čapka, nabízí se konstatování, že tvůrce jako Vladimír Körner, starý literární vlk, kolem něhož a kolem jehož tvorby se dlouho jako by chodilo po špičkách, měl tuto cenu dostat už dávno. Přesněji řečeno: měl dostat všechny tři. A ještě víc to upřesníme: Už dávno měl dostat všechny tři. Nestalo se, ale asi holt je lepší pozdě než nikdy.

VLADIMÍR NOVOTNÝ


Kurzy měn
25,620
21,780
28,800
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře