Básník národní nebo básník nenárodní?

Undergroundový poeta Ivan Martin Jirous, od disidentských časů přezdívaný Magor, nyní obdržel (v dvaašedesáti letech) prestižní Cenu Jaroslava Seiferta. Je dobře, že tentokrát ji získal pouze on jediný, takže se už nerozdělila dvěma osobám, jak bylo v posledních dvou letech neblahým zvykem (snad aby porotci nezáviděli laureátům relativně vysokou finanční částku, spojenou s udělením ceny!).

"Seifertovku" tudíž dostal Jirous a žádný soudný hlas se proti tomu neozval: argumenty pro udělení byly asi pádné a namítat, že zrovna tak by ji mohl dostat někdo jiný, není směrodatné: Jirousovi tudíž můžeme gratulovat. Jenže hned se dostavilo i skoro nesnesitelné podkuřování nebohému poetovi...
Esejista a publicista Martin C. Putna, toho času pobývající dlouhodobě ve Spojených státech, reagoval na Jirousovo ocenění pořádně nesoudným článkem v Lidových novinách, v němž se zaujetím dvorních poetů spisujících ódy na živobytí Jejich Veličenstev označil Jirouse-Magora za "básníka národního". A tu máš čerte kropáč! Putna nešetří chvalozpěvnými tirádami, které jsou právě tak subjektivní jako demagogické: prý jde o básníka, který "opravdu něco znamená pro celý národ", který je skutečnou osobností a vytvořil skutečné dílo. A že nejde o žádné říkačky, jak se v souvislosti s Jirousem-Magorem často tvrdí, a má za to, že to jsou říkačky, do nichž autor vložil spoustu duchovní intenzity a básnické síly. Pak by to ale nebyly říkačky! Což je prý tajemství, kterému žádná literární věda nemůže porozumět.
Tady si Putna zřetelně protiřečí: on sám se dlouho živil jako literární vědec (v oboru srovnávacích literatur), takže pokud má za to, že přesto nebo právě proto literární badatel nerozumí poezii, potom buď by měl hodit do koše své úvahy o básnících a také vrátit mzdu, již během svého vysokoškolského působení pobíral zřejmě neprávem, neboť studenty de facto podváděl, anebo by neměl vynášet jakékoli soudy o poezii a v daném případě ani o Jirousovi. Hlavní Putnův argument, málo literárněvědný, zní: prý neexistuje ve 20. století jiná sbírka, z níž by lidé znali zpaměti celé básně jako z Magorových labutích písní. A cituje s nesmírným nadšením: "Doktor Dubský po cestě - říkal si v Prodané nevěstě." Tohle prý podle Putny národ div že ne celý obdivuje a umí zpaměti, tohle je podle Putny národní básník!
Ach - ach. Kadidelnictví Putnovo utvrzuje veřejnost v názoru, že Jirous obdržel Seifertovu cenu především za své zásluhy o českou nezávislou kulturu, tj. také za léta, která strávil v husákovských kriminálech jako politický vězeň. Kdo by po tomhle rozhodnutí hodil kamenem? - Ale básník národní? Nadsadíme-li to, Jirous ve svých "říkačkách" napodobuje k nerozeznání Egona Bondyho, je tedy jeho evidentním epigonem. Ostatně: nezná národ mnohem víc třeba Karla Kryla? A nechválu bláznivosti si necháváme na konec: Putna hlásá, že Jirous bude v druhé půli 20. století tím, čím byl kdysi Mácha a Neruda a poté Halas a Seifert. A proč? No přece proto, že Magor psal modlitby k českým patronům!
Jenže ani čeští patroni by Jirouse za národního básníka neoznačili.