Jak zlý pes na Neviditelném psu

. Zlolajný, poněvadž autor sice tuze hořekuje, ale také povoluje uzdu své zlobě - a chudák literatura!
Vejlupek činí závěry ze současného stavu knižního trhu a vůbec soudobého postavení spisovatele a přichází s docela výstižnou hypotézou, podle níž budoucí literát se promění v slovesného tvůrce spolupracujícího na interaktivním příběhu v kyberprostoru. Alfou i omegou budoucí tvorby se má stát interaktivní příběh, zatímco klasický beletristický příběh ztrácí na své závažnosti. Může být - koneckonců o takovémto konci literatury se psalo už před několika desítkami let, podobné argumenty se objevují stále častěji zejména v souvislosti se šířením elektronických médií, takže v tomto směru neříká Vejlupek nic převratně nového, ba dokonce mnohdy opakuje cizí tvrzení. A jistě má pravdu i v tom, třebaže ani to neprohlašuje jako první a určitě nikoli poslední, že nynější autoři jsou zjevně frustrováni stále narůstajícím společenským nezájmem o literaturu.
To jsou samé obecné floskule, pak ale Vejlupek přechází od povšechného teoretizování k podobně povšechnému osočování. Sám už téměř nepublikuje, přesto se pustil bez servítků do současné literatury - aniž by jmenoval jediného tvůrce! Tvrdí, že jí nepřísluší přívlastek "krásná", že spoléhá na účinek hrubosti a vulgarismů, že vzbuzuje pouze pocit ošklivosti. A že jsme svědky samého literárního pokusnictví, noví autoři prý nejsou osobití, charakterizuje je "výrazová šeď, chudoba jazyková, stylizační, výrazová". Zase pro jistotu nikoho nejmenuje! Žádný konkrétní argument z jeho strany nepadne, odsuzuje vše šmahem - a tím vlastně přispívá k nezájmu o literaturu. Proč to číst, všechno je špatné, tvrdí - a čtenář aby mu naletěl! Není to však žádná pravda pravdoucí, nýbrž lež jako věž! Není každý spisovatel prorokem, literáti jsou dobří i špatní, lepší i horší, máme tvůrce nadprůměrné (z prozaiků namátkou Michal Ajvaz, Emil Hakl, Miloš Urban...), ale jistě i průměrné či podprůměrné. Miroslav Vejlupek patří spíše do té druhé kategorie. Zdá se, že když si sám neví s psaním rady, začne tvůrčí práci znevažovat.
Západočeská literární veřejnost se může pyšnit dlouholetou existencí Ason-klubu, sdružujícího zejména mladé autory, kteří získávají počáteční zkušenosti v poezii i v próze. O této živé tvůrčí líhni (vícero členů Ason-klubu během let vydalo knížky i mimo region) frustrovaný regionální spisovatel málem zavile prohlašuje, že jde o "zájmový kroužek narcisů s větší či menší poruchou sebehodnocení". Takhle nadutě posuzovat fakt, že v Plzni (ale i jinde!) dávají adeptům literatury prostor k seberealizaci, nic víc, nic míň, svědčí o žlučovitosti. To by i Karel Hynek Mácha, který v mládí otiskoval začátečnické verše, byl podle Vejlupka další zaslepený narcis a měl by se mu zatnout tipec!
Ať už se svět řítí tam či onam, stále víc se zdůrazňuje význam literární výchovy a tvůrčího psaní. S tím souvisejí i různé soutěže, festivaly - všechno, co podněcuje tvůrčí roli literatury (včetně zábavné). Výpad spisovatele Vejlupka proti zájmu mladých lidí o literaturu však není ani tak vážný, jako směšný. Jednu jeho knihu svého času pochválil vysokoškolský učitel zabývající se starší českou literaturou: a možná se mýlil, tuze mýlil. Možná však nikoli: vždyť dosavadní Vejlupkovy knihy patří do "starší" literatury, natolik jsou esteticky zastaralé. Nemůžeme se divit, proč s takovou závistí a zlobou píše o současných debutantech! Ztratil s nimi totiž dávno krok - a nezbývá mu než pomlouvat. Mladé talenty často potkává nepochopení, tady však jde o typickou zápecnickou nepřízeň. Prostě: když neumím já, ať neumí ani oni!